Ewa Farna: Hodně si teď hlídám, do čeho jdu

Zpočátku ji média brala jako rychlokvašku. Časem ale dokázala, že má na to být úspěšnou zpěvačkou. Od vydání Měls mě vůbec rád uběhlo dvanáct let. Opustila agenturu Lewron Music, která ji objevila, a od té doby si kariéru řídí sama. Proč je pro ni nejdůležitější zůstat svá a jak těžké je najít společný repertoár pro Česko a Polsko, nám prozradila Ewa Farna. O tom, že má nadhled, jsme se přesvědčili už na oslavách pátých narozenin Frontmana, kde si zazpívala i zatančila s Duem Modřanka. S nepříjemnými otázkami se poprala se ctí. Heidi Janků i v šestapadesáti zpívá Když se načančám. Umíte si sama sebe představit, že v jejím věku zpíváte Měls mě vůbec rád? Vděčím té písničce za mnohé a z úcty k ní ji na koncerty zařazuju. Beru to tak, že si na koncertě otevřu první stránku památníčku a zavzpomínám na cestu, kterou jsem ušla. Navíc úspěch písničky se váže s emocemi. Je to o nostalgii, někdo si Měls mě vůbec rád naživo rád poslechne ne proto, že by to byla pořád jeho nejoblíbenější písnička, ale proto, co se mu vybaví za vzpomínky a emoce z doby, kdy vyšla. Váš druhý největší hit Boky jako skříň je přebásněná All About That Bass od Meghan Trainor. Není to už překonané, počešťovat zahraniční hity? To jsem nikdy neměla moc ráda a ani jsem nespěla k tomu, aby se to dělo u mě. S „Bokama“ to bylo trochu jiné… Na jednom večeru textařů, kam jsem si šla poslechnout nové talenty, byla kategorie, kde měli za úkol přetextovat do čestiny existující zahraniční písničku. Což je ale docela výzva sama o sobě. Máte jasně vytyčené hranice a projeví se, jak zvládáte řemeslo. Patricie tam zazpívala tuhle věc a hned jsem jí řekla, že je to skvělý a jestli by mi dovolila to zazpívat jako odpověd všem těm věčně rýpavým novinářům. Že svou postavou a mediálním obrazem kolem dám té písničce potřebnou důvěryhodnost, ale že to nahraju jen jako srandu na YouTube. Nikdy jsem nedělala moc „sranda písničky“ a dělat to jako regulérní singl by mě v životě nenapadlo. Lidem se to ale zalíbilo. Zpěv je první tejk, nazpívala jsem ho doma jako „orientační lead vocal“, celou písničku včetně klipu jsme natočili doma ve dvou s manželem. Nepřistupovali jsme k tomu totiž jako k singlu. A najednou se z toho stal virál, rádia to na přání lidí zařadila a zvukovou stopu si museli stáhnout z toho videa, nemáme totiž oficiální povolení. Dodneška nám ho původní autoři nedali, přitom se sami připravují o peníze. My tedy písničku můžeme hrát „jen“ naživo na koncertech.

Hudební publicista Karel Veselý o vás před pěti lety napsal: „Farna je loutkou své agentury, která ji ve třinácti letech protlačila do médií, kde ji vší silou drží dodnes, a to spíš jako multifunkční celebritu než zpěvačku.“ Souhlasíte s ním? Pana Karla vůbec neznám, ale možná je vůči němu trochu nefér ptát se mě na jeho názor starý pět let, mohl se změnit. A pokud ne, jemu i jiným podobně smýšlejícím ráda nastíním pár faktů. Od svých osmnácti mám vlastní agenturu a před pár lety jsem ukončila spolupráci s agenturou Lewron Music, která mě ve dvanácti objevila. Už pár let si sama směřuji svou hudební cestu na polském i českém trhu v agentuře i ve vlastním vydavatelství. Jako většina zpěvaček po celém světě se stávám dobrovolně součástí různých projektů, jako porotcování v pěvecké soutěži, reklamy a projektů šířících nějakou osvětu, pod kterou se chci podepsat, a využít tak v dobrém slova smyslu svou popularitu. Jsem na to naopak moc pyšná. Musím ještě podotknout, že jsem se nikdy jako loutka necítila – a to ani během spolupráce s Lewronem, kde jsme projekty a písničky řešili vždy spolu. Jen beru jako naprosto normální a přirozené, že holka ve dvanácti, třinácti letech pochopitelně nemůže vědět, co chce přesně dělat za hudbu. Ona ani neví, jestli opravdu chce dělat jen hudbu, netuší, co je to závazek, smlouva či vybookované pátky, soboty na rok dopředu. Potřebuje lídra, který to ví a zároveň ji bude respektovat. Jednoduše, jako dítě jsem dělala věci, který se mi líbily, a když se mi něco nelíbilo, řekla jsem, že nechci. Myslím, že celý ten proces mě hodně naučil, pracuju v hudební branži déle než půlku svého života (smích) a jdu po cestě, kterou jsem si našla a vyšlapala. Zpočátku slova „loutka“, „rychlokvaška“ byla častá, ale myslím, že i kdybych teď měla skončit, třináctiletá praxe v jakékoli branži do definic těchhle slov nezapadá. Čím si vysvětlujete, že z vás dnes není one hit wonder? Snažím se obklopovat skvělými muzikanty, tvůrci, ale přesto neexistuje recept, co na lidi zabere. Mám to štěstí, že z nějakého důvodu mají chuť mě poslouchat, sledovat, číst, pozorovat a jsem ráda, že můžem každý víkend vyjet na koncert a lidi v různých částech republiky znají alespoň nějakou věc z mého repertoáru. Za těch x let uděláte lepší a horší písničky, uděláte ty více a méně úspěšné (což mezi sebou nemusí mít souvislost), a je to normální, je potřeba se z toho nehroutit a pracovat dál. Myslím, že je ale hodně důležitá i ta osobnostní stránka, nejen čistě hudební. Jsem taková, jakou mě rodiče vychovali. A lidé mě přijali jako autentickou holku, to je mým největším osobním úspěchem. Ostatní členové kapely jsou školení muzikanti. Berou to spíš jako byznys, nebo zábavu? To byste se spíš měl zeptat jich (smích). Jde o výdělečný projekt, který živí hodně lidí, nebudeme si nalhávat, že ne. Na druhou stranu jsou to špičkoví muzikanti a kdyby je to nebavilo, nedělali by to. Kdyby je štvala hudba nebo prostředí, odešli by jinam. Mám je moc ráda a jsem přesvědčená o tom, že jsme výborná parta. Rádi spolu trávíme čas i mimo práci, já si v kapele našla manžela. Čistý byznys vypadá jinak.

A teď k Polsku, v čem je z vašeho pohledu ten trh jiný? To je téma na knížku. Myslím si, že Češi mají rádi písničkářství a humor. Fungujou Tomáš Klus, Jarek Nohavica, Xindl X a podobně, kde je to hodně postavené na textech. V Polsku tenhle směr takhle rozšířený není, ve znění písniček funguje spíš přibližování se západnímu trhu. Jsou tam pořád noví umělci, moderní produkce, větší důraz na image a klipy. V Čechách je těžší se prosadit než udržet, kdežto v Polsku je to řekla bych naopak. Je tam čtyřikrát větší trh, „konkurence“ je obrovská. Taky tam jsou rádia rozhodně víc otevřená novým umělcům, každej rok na cenách jsou v nominacích jiní umělci. Na druhou stranu máme v Čechách v posledních letech spoustu super mladých kapel, které fungují, takže se to láme. Před čtyřmi lety jste se zapojila do kampaně OSA Buď toho součástí! Tehdy jste to schytala za účast, stěžování si na úmorné porotcování Superstar a absenci soukromého života. Vůbec jsem nevěděla, že na to byl takovej hejt. To jsem zjistila až později od nového manažera. Vzpomínám si, že ten projekt mi byl představovaný jinak, než jak to doopravdy dopadlo. Byla asi moje chyba, že jsem si to víc do hloubky nepohlídala. Od té doby si hodně hlídám, do čeho jdu, ale stane se, že z těch mnoha projektů občas nějaký dopadne jinak, než jste si představovali. Jak vám tedy byl projekt představen? Ježiš, to už je strašně let zpátky. Nechtěla bych si vymýšlet. V podstatě si pamatuju, že to bylo představeno jako projekt OSA, který šíří osvětu, co obnáší práce zpěvačky, muzikanta, autora. Že se tento dokument bude vysílat třeba ve školách, aby mladí lidé viděli kolik práce, energie, lidí, peněz je za písničkou/deskou a vzpomněli si na to, když si jedním kliknutím nelegálně stáhnou hudbu. Šíření vědomí, že se hudba nedělá sama a zadarmo, mně připadá v pořádku. Nakonec to ale bylo vyobrazeno nejspíš trochu jinak a s nadšením se to nesetkalo.

Loni jste vydala DVD s orchestrálním provedením vašich písniček. Uvedla jste, že jste „nechtěli, aby to znělo jako klasické písničky s kapelou plus orchestr, čili předvídatelně, ale aby celé aranžmá orchestr opravdu vyzdvihl.“ Větší pompa vás nelákala? Vůbec jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Je prostě velkej zážitek zahrát si s šedesáti muzikanty na pódiu. Navíc představa slyšet vlastní písničky v nových aranžích, pojaté víc elegantně a důstojně, mě prostě bavila. Ráda zkouším nové věci. Ten nápad navíc nebyl z mojí hlavy, pozvala nás Janáčkova filharmonie v Ostravě. Chtěla jsem to neodfláknout a dát těm písním opravdu větší rozměr, někdy úplně jiný přístup, aby to neznělo jako odehrané písničky s kapelou v tradičních formách plus táhnoucí se smyčce. Proto jsem to dala do rukou Jana Steinsdörfera, který se tomu pár měsíců věnoval. Je pro mě čest, když si lidé koupí vůbec ne levný lístek na kulturní zážitek, vyprodají velký prostor a jdou tam na mě jako na zpěvačku. Je to jiná situace, než když se přijde někdo kouknout s pivkem na náměstí zadarmo. Dojímá mě to.