Hejty HH: Ošidný půvab nostalgie

Slyšet Michala Davida v horroru Hostel že byl slušný úlet? Tak to jste nejspíš ještě neviděli českou verzi Perníkového táty. Námět seriálu Zrádci o drogových dealerech pochází od spoluzakladatele Národní protidrogové centrály, zrežíroval ho bývalý narkoman a – teď se podržte – titulní píseň nazpívala Marie Rottrová.

„Ne, nevíš, jaká jsme generace / nevíš, jaký to je, když od mala jede hustle / znám lidi, kterým není ani dvacet / jsou schopný věcí – bys zvracel“
(Smack, Ty nevíš, co jsem dělal dřív)

Těžko říct, jestli tvůrci opravdu chtěli, aby se patetický text písně bil s hlasem československé „lady soul“. Nicméně s tématem odcizení mladého dealera a jeho rodiny tento kontrast ladí. Dost možná proto, že Rottrovou, která Čechoslovákům léta překládala nálady amerického Jihu, producent Petr Ostrouchov dostal do asi nejtěsnějšího kontaktu s pravou Amerikou. Na klavír a hammondky ji doprovázel Čecho-Američan Ondřej Pivec (viz také čtenářská osmička v zahraničí nejúspěšnějších Čechů), a ten ještě zlanařil gospel.

Rottrová není zdaleka první popový „boomer“, který prožívá jedno z posledních velkých vzepětí. Ostrouchov produkoval ještě cenami Anděl favorizované Mišíkovo album Jednou tě potkám a labutí píseň si, už pod jinými producenty, v posledních letech odzpívali také Václav Neckář a Karel Gott.

Sedmdesáti až osmdesátiletí hudebníci, notabene s velkým osobním charismatem i historií, zákonitě dojímají, kdykoli vystoupí do světel ramp na pódium. Generátor náhodných veršů u Gotta s obojím už předem kalkuloval, Švejdík s Ježkem, Muchowem a bratry Neuwerthovými Neckářův odkaz pokorně restaurovali. Jenže těmi nemohoucnými nejsou penzisté, které zezadu jistí o jednu, dvě generace mladší kapela. Jsme to my, kdykoliv tomuto invazivnímu sentimentu podlehneme do té míry, až si s Neckářem notujeme: „To byly dobrý časy“. Tento mentální návrat k dětskému až raně pubertálnímu přehrabování se deskami po rodičích nás totiž ve výsledku může vyjít docela draho. Jakmile uvěříme, že něco tak dobrého už nikdo nevytvoří, stane se to.

Přání je otcem myšlenky, obzvlášť v rámci zakrslého tuzemského hudebního byznysu se sklony protežovat prověřené kádry, jejich příbuzné nebo jim podobné umělce, protože už ví, jak s nimi pracovat. Zároveň jde o formu úniku z těkavé a rozporuplné současnosti do zdánlivého bezpečí našich představ o minulosti. Takhle lehce přehlédneme rodící se talent i to, že Mišík s Rottrovou nejsou o nic upřímnější než my sami. Jejich talent i tvůrčí svobodu s různou intenzitou filtrovala normalizační (auto)cenzura. My se zas držíme v mantinelech nabídky a poptávky, umocněné všeprostupující pěnou dní sociálek i tlakem na úspěch.

„Avantgardy musí být. Jsou to štiky v rybníce. I když nemusí pokaždé mluvit pravdu. Ale musí vždycky pronášet velice drzé provokace a třeba i lži. Pořádně plašit kapry, co se jen válejí a tloustnou.“
(spisovatel a saxofonista Josef Škvorecký)

Už zmíněné Jednou tě potkám beze zbytku dodržuje vysoké Mišíkovy kvalitativní standardy. Přesto je pořád adeptem na cenu Za zásluhy než Za rozvoj, protože je přesně tak dobré, jak čekáte. Že to přece nevadí? Jak komu.

Ceny akademie populární hudby, ve kterých hlasují programoví ředitelé, producenti, zástupci OSA, novináři i tři osm šestka, která na ČRo Radiožurnálu dělá playlisty, Mišíka jasně favorizují. Tím však spíš než perspektivu vývoje domácího popu poodhalují svou vlastní.

Budou-li akademici vzdychat, že takové talenty se už dnes nerodí, půjde o krokodýlí slzy. Mou optikou stále neutěšený stav cen, které by měly vyzdvihovat zajímavou novou hudbu, a přesto je ovládne žijící klasik, jim vyhovuje. Cíleně na něm dost možná i pracují. V hlavních kategoriích spolu soutěží hlavně agentury, jejichž cílem je především vyšší bonita klientů. Jejich talent je věc druhořadá. Kromě toho hudební trh jako kterýkoliv jiný potřebuje krizi, jedno jestli duchovní, morální nebo tvůrčí. Kde žádná invence není, tam se teprve dobře prodává.