Foto: Tom Šrejber, Zdroj: the-aardvark.cz

Ivan Suchý (Grindpa & Mordotua): Extrémní deathmetal je vyloženě zájmová činnost

S Ivanem se známe roky. Snažil jsem se vecpat do jeho „dědinských Dillingerů“, kapely Mordotua, pak jsem reportoval z jeho akcí a nakonec na sebe jednou ročně kyneme na Brutalu. Sešli jsme se po letech před vůbec prvním koncertem ruských Shokran na české půdě, který se překvapivě nekonal v Praze, ale v královéhradeckém klubu Továrna. A navázali jsme tam, kde jsme skončili: v jaké kondici je kapela a hlavně hradecká klubová scéna.

Teď běží koncert Shokran, ale já si tě víc než jako promotéra pamatuju z kapely Mordotua. Jsi teď víc pořadatel nebo kapelník?

Kapela teď navenek spí. Velmi silně jsme obměnili sestavu, nahráli zatím nevydané EP a připravujeme se – teď to bude znít pompézně – na návrat, takže spíš promotér, ale moc mezi tím nerozlišuju. Ono je to hodně provázaný. Sice to má různý názvy, ale já to beru jako jednu aktivitu. Prostě věnuju svůj volný čas hudbě a ten způsob jak je pro mě spíš podružný.

Mordotua je pověstná tím, že hodně mění sestavu. Čím to je?

Protože jsme duší gopnici, na zkouškách na sebe mluvíme kvazipolsky a v pauzách posloucháme хардбасс (smích), takže s náma nikdo moc dlouho nevydrží. Těžko říct. Jednak je to asi tím stylem. Pankáčů máš tisíc v každým okrese. Je ale složitější najít lidi, kteří by něco takovýho chtěli hrát. Pak se dějou takový ty klasický lidský osudy jako že někdo se stěhuje za prací. Z Hradce odchází kde kdo. Třeba do Prahy, což byl případ mnoha našich členů.

Takže hradecká scéna skomírá?

Já bych byl rád, kdyby ne. Sice to není styl, který bych vyhledával, ale docela rostou kapely typu The Atavists nebo Glad for Today.

Spíš bych to vztáhl na kluby. Nedávno jsem se na podobný téma bavil s Martinou Součkovou a ta se tvářila celkem optimisticky. Že je to lepší než před deseti lety.

Hodně se to proměňuje. Jen tady v (Pilnáčkově) továrně je to za dva a půl roku už třetí provozovatel. Bohužel majitelé klubů tu myslí trochu provinčně. Nekoukají do budoucnosti a nechce se jim rozvíjet vztah s pořadateli. Takovej ten přístup „make a penny today instead of a dollar tomorrow.“ Radši vezmou jednorázově vyšší nájem, než aby se snažili navázat dlouhodobou spolupráci. Moc je nezajímá, co se s akcí děje, ani se nepřičiní, aby pořadatel byl úspěšnej. Tomu moc nerozumím, protože by to mělo být i v jejich zájmu. Až teď mi přijde, že kluci z Továrny snad jako jedni z prvních tohle konečně chápou. Líbí se mi, jak se do toho opřeli.


To je třeba jedna z věcí, ve kterých vidím rozdíl mezi pražskou a hradeckou scénou. Když se bavíme o undergroundu, máš v Praze navíc paradoxně mnohem levnější vstupní náklady. Například 14. března jsem dělal koncert Virvum (v Country Clubu Lucie) a ten samej pak den potom dělal kamarád v Praze, takže můžu srovnat rozpočty. Teď nezapočítávám kapely a všechny věci okolo, jen zvukaře a pronájem. V Hradci jsme měli několikanásobně vyšší vstupní náklady oproti Praze a Modrý Vopici. A přitom Vopice tomu dá přidanou hodnotu vybudované klientely, která je pro tu akci velmi relevantní, poskytne aparaturu a pomáhá i s propagací jako takovou. Bylo by super, kdyby k tomu majitelé místních klubů přistupovali podobně.

Proto ses nedal na dráhu profesionálního pořadatele?

Ne. Kdybych se tím chtěl živit, tak určitě nebudu dělat extrémní deathmetal (smích). Tohleto je vyloženě zájmová činnost. Dělám to, protože odmítám přijmout tu klasickou průpovídku, že „Hradec je mrtvej.“ Zároveň mě to baví a chtěl bych, aby byla možnost se tu někde prezentovat, pokud hraješ extrémnější žánr. Ideálně, abychom sem přitáhli i mladší lidi, který to nadchne a začnou tyhle styly poslouchat, nebo dokonce i sami hrát.

A daří se to? Přeci jen – nechci to říct ošklivě – nejste úplně nejmladší.

O to jsme zkušenější (smích). Ale jo. Podívej se dneska. Vidím to v podstatě na všech akcích. Ta návštěva je pokaždý jinak složená. Například minule, když jsme dělali výbornej řeckej mathcore Blame Kandinsky, tak tu byli úplně jiný lidi než dnes. Je tady samozřejmě jádro, který chodí pokaždý. Na nich to stojí a těm patří obrovský díky. Širší klientela, když to tak řeknu, se fakt dost točí. Třeba teď na Shokran přišlo dost lidí pod pětadvacet. Všiml jsem si, že jeden z klučinů, kterej sem chodí, hraje už delší dobu na kytaru a teď si založil metalovější projekt.

Má v těchto podmínkách význam propagace? Není to spíš postavené na osobních vazbách?

Protože těch nepokojíčkových metalistů, kteří skutečně chodí na koncerty, je tu v regionu omezené množství, osobní vazby hrají částečně taky roli. Snažíme se na akcích udělat dobrou atmosféru, ve které se lidi můžou spřátelit s podobně založenými hroziči. Když pak přijdou znovu, je to v podstatě jako přijít mezi kamarády na party. I pro mě je to fajn. Přijdou známí, pokecáme si. Jinak bez propagace a pokusu oslovit širší okolí by to ale byla stagnace, tedy smrt. Nemělo by to význam.

Na vaší komunikaci na facebooku mě zaujalo oslovení „ty“. Čím je to daný?

Přijde mi to přímější. Snažím se navázat kontakt s člověkem, kterej si to čte, a byl bych rád, aby k tomu, co děláme, měl bližší vztah. Nevidím důvod, proč bych měl pomyslně oslovovat bezejmennou, anonymní masu.

Teď bych se vrátil ke kapele Mordotua, tedy Autodromu obráceně …

Pst! Teď jsi to úplně zkazil. Kolem toho léta budujeme auru tajemství a ty to takhle vyzradíš! Vymýšleli jsme si například, že máme kamaráda Tuhara (ten fakt existuje) a mělo to být původně MorDoTuhara, ale pak nám to přišlo příliš ostrý, nebo že je to špatný fonetický přepis mort de toi (francouzsky „tvoje smrt“).

Ve skutečnosti to vzniklo velmi jednoduše. Jednu dobu jsem býval docela často v Jaroměři a vždycky jsem chodíval z nádraží směrem do centra. Při cestě měli kolotočáři barák a parkovali tam i s návěsem „Autodrom“. Přečetl jsem si to pozpátku: „Týjo, to je pecka! Výbornej vesnickej název!“ To odpovídalo našim schopnostem, tak jsme se tak pojmenovali. Že jsme to trefili nám později mimoděk potvrdil jeden kamarád, tenkrát ještě pro nás neznámý Slovák, když nám po jednom koncertě řekl, že: „chalani, vy ste takí dedinský Dilindžér!“ Sedí to k nám.


Zrovna jako předtančení na Satan is real a Sašova moderace.

Saša je legenda! To jsem zažil dokonce v přímým přenosu. Uchvátilo mě to už tenkrát, a to je opravdu stará věc. Nebylo o čem přemýšlet. A k Satan is real a tancům – vždycky jsme toužili bejt sexy, ale na boyband to nebylo, takže jsme tomu šli naproti z druhé strany. Vzniklo to spontánně: „Je nás pět, každý jiný archetyp. Budeme jako Backstreet Boys pro nejchudší.“ (smích)

Teď k technice. Hrávals na Ibanezku K7 a ještě jsi k tomu měl reprobox od Orange. Změnilo se od té doby něco?

Dlouhodobě hraju buď na Laney VH100R, úplně boží aparát, který totálně miluju, nebo Peavey JSX, který jsem pak pořídil. Laney má fantastickej, neuvěřitelně konkrétní zvuk i v nízkejch laděních, když zahraješ harmonicky složitej akord. Slyšíš doslova tón po tónu, zároveň nic neodpouští. Ten aparát ale bohužel neumí hrát potichu. Nechtěl jsem do něj zasahovat a nechat si dělat mód master volume, tak jsem koupil JSX. Dá se nastavit podobně už při pokojíčkové hlasitosti.

A co se týče kytar?

Něco jsem přikoupil, ale hlavní K7 se jen tak měnit nebude. Ergonomicky je perfektně udělaná a ten krk je úplně skvělej. Jednoduchá, příjemná a zároveň hodně dynamická kytara. DiMarzia PAF7 mají fakt slaboučkej výstup a hodně reagují na pravačku. Když jsem ji porovnával s kamarádovým US Stratocasterem, strat se singly dával silnější signál. Jestli budu v kontextu kapely měnit nástroj, tak asi jen za charakterově podobný multiscale.

Nechal jsem si postavit něco jako PRS hollow body, akorát že sedmistrunný s prodlouženou menzurou a piezo snímačem v kobylce. Je to docela elektrárna. Opravdu mnoho přepínačů. Běžný a keramicky snímače plus to piezo. Dělal mi to kamarád, co studoval výrobu hudebních nástrojů (na Střední uměleckoprůmyslové škole hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové). Na kytaře zkazil jedině, že na hlavici napsal svoji značku Patero. Hrozně jsem tam totiž chtěl mít Pajero (španělsky Onanista). Představa koncertu v Algeciras kvůli tomu už zdaleka není tak lákavá. Leda že bychom si na cestu půjčili Nissan Pajero.