Jak to hraje? Duran Duran – Ordinary World

Britská sestava původně punkových mladíků Duran Duran, jež si vypůjčila název z kultovního scifi Barbarella, řádně otočila kormidlem popové hudby. Používání elektronických nástrojů a zvuků, notné efektování a bohatá postprodukce jsou jen některými znaky charakterizujícími tvorbu kapely.

Story

Díky vývoji zvukové techniky se v 80. letech minulého století se mistři zvuku a postprodukční mágové definitivně změnili z pouhých „dokumentaristů“ výkonů na spolutvůrce díla. S boomem elektronických hudebních nástrojů i to definovalo celý další vývoj a podmínilo vznik nového soundu založeného na elektrických zvucích, playbackování a zahuštění aranže kolážemi syntetizérů včetně bohatého efektování. Mezi nejvýraznější kapely tohoto ražení patří britské seskupení Duran Duran. Dnes pomineme ranou éru ověnčenou spoustou megahitů a podíváme se na song, který spolehlivě obsazoval přední místa nejen britských žebříčků. Ordinary World z jejich alba označovaného jako The Wedding Album z roku 1993.

Dnešní rozbor se pokusím vystavět trošku jinak. Zběžně mrkneme na dvě ukázky bez nároku na detailní rozbor. Těžiště článku se pokusím posunout do srovnání studiovky se dvěma různě pojatými živými verzemi.

Originalní soundtrack s klipem

Rozbor mixu

Song se vyznačuje obdobným rukopisem charakteristickým pro celou tvorbu kapely. Nestandardní vedení melodie jakoby proti harmonii působí dojmem, že obě složky vymysleli dva různí autoři. Zůstává důraz na rytmiku, bohaté plochy syntetických zvuků, efektů a množství playbacků. Současně se na celém albu projevuje už více zkušeností s menším důrazem na elektronický sound.

druhá sloka 1:30 – 2:12
Akustické bicí jsou řádně efektovány ambiencí i delšími hally, jejich přesná lokalizace ve stereu je proto obtížnější. Důrazný bubínek s průrazným elektrickým soundem zvuku nahrávky barevně dominuje. Velký buben moc těla nemá narozdíl od plných nízko naladěných tomů. Hutná a pevná basa se omezuje prakticky jen na nízká pásma, aby bylo více místa pro přehršel ostatních nástrojů.
Šířku báze tvoří dvě akustické kytary umístěné po stranách. Ve třetím taktu se přidá syntetizér a pak druhý hlas zpěvu, který je bohatě echován. Od devátého taktu se kromě dublovaného zpěvu přes chorus přidá i živá smyčcová sekce v nižší poloze, která během dalších čtyř taktů přivede celou postupně bohatnoucí aranž k refrénu.
Dva 3D mixy začátku a konce sloky dávají představu o vývoji sloky od jednoduché funkčnosti k plné bohatosti.

závěrečné refrény 3:34 – konec
Akustické bicí se v základu nezměnily. Zřetelnou hihatku vystřídal ride činel a tomy změnily z neznámého důvodu svoje umístění ve stereu. Pevný bas až na krátké výlety do vyšších poloh mezi frázemi zpevňuje spodek celé nahrávky.
K širokým akustickým kytarám přibyly elektrické doplňující na pozadí základními akordy a syntetizérové pady zaplňující celé středové pásmo. Nad nimi se v bohatých efektech nese dvojhlasý zpěv, který je pak střídán vysokým exaltovaným zpěvem. V závěru vše ještě dobarvují zavřené nadýchané vokály. Celek rozsvěcují živé smyčce, které se vyšvihly do vyšší polohy a pomáhají refrénu široce se rozprostřít.

Právě zvláštní vedení druhého hlasu a harmonie v refrénu jsou hlavním spolutvůrcem nezaměnitelné atmosféry písničky, který je radno zachovat ve všech verzích.

Live verze v plné palbě

První srovnávací ukázkou je živák z Manchesteru z roku 2011. Nikomu nic nelze vytknout; všichni muzikanti hrají své party. Proč ale nahrávka působí jiným dojmem než studiová a značná část atmosféry se vytratila?

MEN Arena v Manchesteru, 16. prosince 2011

Když pomineme nadbytečné ghost notes u bicích, které rozmělňují údernost rytmu, je tato živá verze ochuzena o nejeden playback, který se nedílně podílí na atmosféře. Charakter sloky je postaven na elektrické kytaře, která je zbytečně nadhodnocena a jednotlivé presety kláves působí poněkud polotovarově. Zádný sampl nemůže nahradit živé smyčce, proto místo rozsvícení refrénu se tento spíše zamaže.
Zajímavě a dobře vyznívá hudebně jinak ztvárněná mezipasáž před druhou slokou. Záhodno je taky vyzdvihnout precizní intonaci Simona le Bona.
Zvukové uchopení tohoto živáku je značně ochuzeno o postprodukční efekty (hally, echa), které také výrazně dotvářejí celkovou atmosféru písničky. Navíc jsou z nějakého neznámého důvodu všechny nástroje (vyjma tomů bicích) namačkány uprostřed stereobáze. Kromě menší přehlednosti tím utrpí pocit širokého prostoru, který si tato písnička jistě zaslouží.

Těmito neduhy mohou trpět živá provedení většiny projektů, které se ve studiu rozmáchly směrem k bohatým efektům a playbackům. Když ale v pečlivě vychytané mozaice barev drobně změníme každý její kamínek, může celkový obraz působit jiným dojmem.

Vzhledem k faktu, že notná část kláves jede z playbacku, mohl být například použit track živých smyčců. Stejně tak jde produkce podpořit hráči za scénou. Třeba zvuk akustické kytary by vyznění velice prospěl. Technická řešení existují a v roce 2011 by pro kapelu tohoto formátu neměla být nedostupná.

Live verze unplugged (0:00 - 4:57)

Druhé živé pojetí téhož songu je diametrálně odlišné. Kapela se nesnaží o studiové provedení, které ani není živě stoprocentně realizovatelné. Místo toho šla spíše po náladě a charakteru písničky.

Duran Duran – MTV Unplugged

Song je uchopen v souladu s kýženou náladou. Vše podstatné je vytvořeno hudebními prostředky, proto není nutno používat přílišného efektování. Kromě využití akustické kytary i akustické basy (které je zejména dáno dramaturgií unplugged koncertu) jsou všechny důležité party transkribovány pro akustické piáno, smyčcový sextet a hammondky. Celek oživují perkuse a obrovskou práci odvádí i vokální duo, které citlivě a velice profesionálně podporuje sólový zpěv.
Akustické pojetí má výhodu i v možnosti využití agogiky. Současně nabízí mnoho nových barev a plasticitu vyznění.

Zkuste si prohlédnout celý koncert. Zjistíte, že v akustičtějším kabátě některé písničky vyznívají mnohem přirozeněji, než na mnohých živých vystoupeních vedených snahou zahrát stejné party jako ve studiu.

Závěr

Ne vždy je ku prospěchu věci držet se za každou cenu nějaké varianty, ne všechny prostředky použité ve studiové verzi jde přenést na pódium a naopak. Proto má obojí svůj nezaměnitelný charakter a je užitečné využít potenciálu každého. Důležité je mít neustále na zřeteli charakter songu a za ním jít. Prostředky se mohou značně lišit. Doufám, že jsem si dnešním rozborem nerozhněval skalní Duraňáky. (Těm případně doporučuji článek o gearu basáka Johna Taylora.)

Často se ve studiu setkávám s argumentem „Nemůžeme natočit další part, protože to pak naživo nezahrajeme.“ Další argument opačného gardu je „Takhle to musíme natočit, protože to tak hrajeme i na pódiu.“ Chápu, respektuji, ale trpím. Většině interpretů chybí producent jako zpětná vazba a osoba s nadhledem i odstupem.

Vychytávka 1: Ač jsou bicí ve stereobázi rozmístěny z pohledu posluchače, je hihatka umístěna vlevo. V refrénu jsou tomy poskládány naopak než ve sloce. Žádný logický důvod jsem neobjevil.
Vychytávka 2: Ve refrénech najdeme několik drobných „prohřešků“ ve vedení melodie vůči harmonii. Ty ale významně přispívají k nezaměnitelné atmosféře songu.
Vychytávka 3: V nahrávce jsou použity živé smyčce, což je na tehdejší poměry u syntetizérové kapely velmi neobvyklé.
Vychytávka 4: V klipu nevystupuje bubeník Steve Ferrone, který bicí part v Maison Rouge studiu nahrál. Možná proto se kameraman i střihač jakémukoli záběru na bicí a bubeníka umně vyhýbají.
Vychytávka 5: Song vznikal playbackovou metodou nezávisle v několika studiích. Někteří protagonisté se prý ani nepotkali.

Příště

V dalším díle bych rád vzdal čest skladateli, klávesovému mágovi a majiteli nezaměnitelného hlasu, Oldřichu Veselému. Podíváme se na srdcovou záležitost Ej, padá, padá rosenka. Pokud vás napadne jiný song z jeho bohaté autorské dílny, napište.