Jak založit holčičí kapelu

Vidíš to množství úžasných kapel kolem sebe a postupně zatoužíš mít také kapelu. Většina kapel je ale tvořena muzikanty-muži, případně zpěvačkou a muzikanty. Ale ty chceš holčičí kapelu! Víš, že to je možné, protože jsi už objevila nějakou kapelu, tvořenou výhradně ženami. Jenže jak dát takovou kapelu dohromady? Buď máš štěstí a kamarádíš se s hudebně nadanými ženami, které jsou na stejné vlně, takže když jedna z vás přijde s nápadem založit kapelu, ostatní nadšeně souhlasí. Nebo jsi se svým plánem zatím sama a musíš k sobě další muzikantky teprve najít, což bude trochu náročnější.

Naše první kapela začala vznikat, když nám bylo kolem 13 let. Byly jsme 4 kamarádky, jedna zpívala, jedna hrála na kytaru, jedna na klavír a mě nadchly bicí, na které jsem se kvůli kapele začala učit. Nejdřív jsme zkoušely převzaté písničky s akustickou kytarou a tamburínou po našich pokojících. Neměly jsme baskytaristku, ale jelikož jsme záhy začaly zkoušet v ZUŠ, našly jsme ji přes jednoho učitele. Shodou okolností v té době hrála a zpívala ještě v jedné dívčí kapele.

Druhou dívčí kapelu založily 3 kamarádky ve věku kolem 25 let, z nichž už dvě měly s kapelami předchozí zkušenosti. Nejprve také zkoušely akusticky. Pak začaly zkoušet ve sdílených zkušebnách, na inzerát k sobě našly baskytaristku a po odchodu jedné z původní trojice i bubenici – mě. Neplánovaly úplně holčičí kapelu, ale zkoušely hrát i s kluky-bubeníky. Byla to šťastná shoda okolností, že jsem zrovna měla dost volného času a při projíždění inzerátů kapel jsem náhodou narazila na ně, a že mě nakonec přijaly. Holčičí kapely se totiž nehledají snadno.

Jako dívčí kapela velmi pravděpodobně budete hledat inspiraci u dalších kapel tvořených ženami. Jenže kolik takových znáte? Když jsem se začínala zajímat o hudbu, objevila jsem třeba 4 Non Blondes, Vanilla Ninja (nicméně ty neměly bubenici a bicí v jejich klipech byly vždycky jen slyšet), českou Gaia Mesiah (která má ovšem baskytaristu) a Paniku (a tu jen díky mojí mámě, která mi ji jako vzor až nutila). Časem jsem objevila i další kapely jako např. Joan Jett & The Runaways, Warpaint, Savages, Sleater-Kinney, z českých K2, The Agony a pár dalších, což je pořád na můj vkus málo. Jen české dívčí kapely prostě spočítáte takřka na prstech rukou. Další věc je, že když už objevíte nějakou jinou dívčí kapelu, je to sice super, ale stojí i jejich hudba za to? Nemají holčičí kapelu jen proto, že je to holčičí kapela a nesázejí na svůj image na úkor kvality hudby? A je jejich hudba podobná tomu, co byste také chtěly hrát?

Většina dívčích kapel v ČR se v podstatě pohybuje ve dvou rovinách. Hrají buď pop-rock, rock, punk-rock a podobné tvrdší styly (o žádné české či slovenské dívčí metalové kapele zatím nevím, stejně tak ani o dívčí reggae/ska kapele, kdyžtak mi dejte v diskusi tipy) nebo jsou to éterická zpívající popová, folková či world music dívčí dua/tria/kvarteta, s akustickou kytarou, nebo dalším nástrojem typu flétna, housle, klávesy, případně s cajonem, výjimečně s bicí soupravou. Rozmanitější dívčí kapely najdete v zahraničí, ale musíte poměrně hodně googlit a hledat, spíše na Youtube, Facebooku a na alternativních hudebních platformách a webech. V hudebních televizích jich mnoho neuvidíte (a dívčí skupiny typu Spice Girls nepovažuji za kapely). Samozřejmě ale není nutné se inspirovat pouze dívčími kapelami.

Ženská kapela jako exotika

Moje první kapela kvalitu hudby řešila, ale nešlo nám vůbec o nějakou přílišnou preciznost nebo dokonalost. Nechtěly jsme se ani někomu podobat, nechat se cpát do nějakých škatulek (ačkoli jeden známý naši hudbu označil za punk-rock). Zásadní pro nás bylo od začátku to, že jsme tvořily vlastní věci, které se nám líbily. Texty byly české, buď abstraktní, o pocitech, každodenním životě, a nebo plné nadsázky a vtipné (aspoň my si to myslely). Jeden byl třeba o mouše, která spadla do vína, jiný o ukradených kapsáčích atd. Podobně jako hudba k nám přicházely poměrně spontánně. Kamarád muzikant, který nás tehdy sledoval, mi nedávno říkal, že naše texty a hudba byla hrozná. Na druhou stranu, o čem by měl člověk psát texty v nějakých čtrnácti letech, když chce, aby jeho texty byly i veselé a ne klišé? Písničky jsme neskládaly v počítačích a neměly jsme ani nějaké veliké ambice, ale vymýšlely a tvořily jsme takřka vše spolu během zkoušek. Hlavně nás to moc bavilo, což bylo nejdůležitější.

Můžete očekávat, že když se někde některá z vás zmíní, že má kapelu (a nespecifikuje, že jde o dívčí kapelu), zeptají se jí: „Jé, super, ty zpíváš?“ Ne „jaká je tvá úloha v kapele?“ nebo „na co hraješ?“ Většina lidí automaticky předpokládá, že „holka v kapele zpívá, to je přece jasné!“ Naštěstí tohle se pomalu mění, i ve vztahu k tomu, jak přibývá dívčích kapel. V mnoha kapelách je frontmanka-zpěvačka, v některých se objeví i nějaká ta hudebnice, ale aby byla kapela kompletně tvořena ženami, to je celkem rarita. Rarita tedy bude i vaše holčičí kapela. Připravte se, že až budete mít nějaké písničky a začnete vystupovat, lidé, kteří vás neznají, budou na vaše vystoupení chodit hlavně ze zvědavosti, ani ne tak kvůli hudbě, jako spíš proto, že pro ně budete něco exotického. „Ty jo, holčičí kapelu jsme ještě neviděli!“

Místo podepisování rozumbradové

Na rozdíl od klučičích kapel za vámi nejspíš zpočátku nebudou po koncertě chodit houfy náctiletých slečen žadonících o podpis (tedy, alespoň mým holčičím kapelám se to zatím nestalo, i když po letech jsem se dozvěděla, že jsem kdysi jednu mladší slečnu inspirovala k tomu, že začala hrát na bicí). Nejspíš vám na pódium nepřilétne ani podprsenka či trenýrky (ovšem pokud tam zrovna nejsou vaši vtipní kamarádi). Podle toho, kde zrovna budete hrát, za vámi vedle vašich kamarádů a kamarádů vašich kamarádů přijde spíše lehce podnapilý prošedivělý strýc, který vás se slovy: „Já tak miluju bubenice/kytaristky/baskytaristky/zpěvačky/houslistky…!“ bude chtít obejmout (ano, to se mi jednou stalo, a utekla jsem). Nebo přijde nějaký rozumbrada, který vám řekne, že „Na holky nehrajete špatně, ale...“ a začne vám radit, co a jak (ne)máte hrát a zpívat, jak se (ne)máte tvářit, oblékat, co na pódiu (ne)máte dělat, apod. Možná je to zkušený a úspěšný muzikant, něco na jeho slovech je a dobře míněnou kritiku si vezmete k srdci. V opačném případě můžete třeba poděkovat za nevyžádané rady a dělat hudbu dál po svém.

Může se bohužel stát i to, že třeba už před koncertem, během zvučení, za vámi budou až na pódium lézt nějací samozvaní odborníci a budou vám chtít nastavit kombo, pohladit struny baskytary nebo jinak opruzovat. V horším případě vám budu chtít předvést, jak se má „správně“ hrát na váš nástroj (a to nemluvím o těch, kteří už mají v sobě pár piv). A bohužel někdy moc nezabere ani vysvětlení, že hrajete už víc jak deset let a máte hudební vzdělání. Nedejte se! Pokud to jde, snažte se takové lidi slušně vyprovodit z pódia nebo ignorovat. Celkem asi 10 let jsem hrála a hraji v různých kapelách, kde jsem byla jediná holka a snad nikdy se mi za celou tu dobu nestalo, že by mě nebo kluky někdo takhle poučoval nebo jim radil. Hrajete v kompletně dívčí kapele a ejhle – najednou mají muži potřebu vám radit a poučovat vás jak malé holky. Naštěstí jsou takovéhle případy spíše ojedinělé. Zpětná vazba a konstruktivní kritika je ale samozřejmě důležitá. V ideálním případě za vámi po koncertě přijde třeba skupinka sympatických lidí, pochválí vaše vystoupení a bude se s vámi úplně normálně bavit.

V různých příručkách na internetu se setkáte s názorem, že kapela by měla mít nějaký originální, nezaměnitelný image, sladěný styl oblékání. Stránka WikiHow s návodem, jak založit kapelu, dokonce klade „správný image“ na první místo jako tu nejzásadnější věc, kterou by kapela měla mít. Je dobré být na koncertech sladění, mít nějaký víceméně ucelený styl. Na druhou stranu, nic by se podle mě nemělo přehánět, oblečení by nemělo poutat pozornost na úkor hudby. Některé dívčí/dámské kapely prvoplánově sázejí na sexy vyzývavé oblečení. To určitě není potřeba, zvlášť pokud chcete potenciální fanoušky oslovit hlavně kvalitní hudbou. Většina kapel asi nechce, aby si o nich lidé říkali, že hrají hrozně, ale aspoň je na co se koukat. Hlavní je dobře hrát, a je fajn u toho i dobře vypadat.

Myslím, že ani uniformita není nejlepší řešení. Každá z vás má nějaký svůj styl, který odráží její osobnost. V první kapele jsme oblečení nějak dohromady skoro vůbec neřešily, každá si na sebe oblékla prostě to, co se jí líbilo a v čem se cítila dobře. Jistou výhodou u holčičí kapely v zapamatovatelnosti nejen vzhledu je už jen to, že jste samé holky (mojí první kapelu například si lidé pamatovali i léta po tom, co jsme skončily, a to jsme hrály asi jen 2 roky a odehrály maximálně 10 koncertů). V druhé kapele vzhled řešíme více. Spíše jde ale např. o sladění barev, jestli si vzít šaty/sukni/kalhoty apod., ale každá si přitom zachováváme svůj styl. Každopádně hudba je na prvním místě.

Mají holčičí kapely jiné motivace než klučičí?

Dívčích kapel ve skutečnosti možná není až tak málo, často ale nejsou a někdy ani z nějakého důvodu nechtějí být tolik vidět. Sebevědomí dívek v kapele někdy bývá nižší než sebevědomí kluků a buduje se pomalu s přibývajícími vystoupeními a podporou okolí. Pokud nemají dostatečnou motivaci a podporu, snáze to vzdají. Část dívek, se kterými jsem hrála, se nezávisle na sobě několikrát vyjádřila tak, že přece ještě skoro nic na svůj nástroj neumí, a proto se příliš se svou hudbou nechtějí prezentovat před cizími lidmi. Dvě z nich dokonce řekly, že právě kvůli tomu, že „nic neumí“, by nechtěly hrát v kapele se samými kluky, protože by se před nimi styděly. Naštěstí zbytek kapely taková děvčata většinou dokáže podpořit a dodat jim odvahu.

Počáteční nadšení holek z kapely také z různých důvodů nemusí tak dlouho vydržet. V určitém okamžiku může přijít nějaká krize, kterou kapela nepřekoná, třeba odchod jedné členky. Místo ní lze sehnat někoho jiného, ale to může být složité, zvlášť pokud působíte v malém městě nebo vesnici. Může to trvat tak dlouho, že to hledání nakonec kapela vzdá. Nebo za ni „z přátelství s ní“ nebude chtít hledat náhradu a skončí taky (ano, nějak takhle skončila moje první holčičí kapela). Dívčí kapely někdy víc než hudba a ambice někam to dotáhnout, drží pohromadě kamarádství. Pro ženy je také náročnější skloubit kariéru a rodinu (respektive hudbu, kariéru a rodinu, pokud se hudbou neživí), jak o tom píše např. Anna Mašátová v článku O ženách v muzice.

Holčičí kapely mají v některých případech možná trochu jiné motivace než ty klučičí. Kapela pro ně bývá především koníček, možnost, jak s kamarádkami nějak smysluplně trávit čas, určitá forma zábavy, možnost zažít něco nevšedního, o čem pak budou moci vyprávět třeba svým kamarádkám, dětem a vnoučatům, někdy i forma „skupinové terapie“. Motivace se ovšem mohou lišit člověk od člověka, a ambice, které třeba nebyly na začátku, můžou přicházet postupně s časem, s přibývajícími koncerty, když zjistíte, že se vaše hudba líbí nejen vám a vašim kamarádům, ale i dalším lidem.

Takže, už máte kapelu a začínáte zkoušet a tvořit? Výborně! Příště se podíváme na to, jak takovou kapelu udržet, protože Založit kapelu nestačí.