Je třeba přesvědčit masy, že hudba neživí jen blázny

Sejdou se BACH (Brněnská asociace clubové hudby), OSA a INTERGRAM. Není to začátek vtipu. Zrození České obce hudební (ČOH) naopak svědčí o závažnosti pandemie. Že se dokážou radit lidé s odlišnými pohledy na hudbu, je oproti minulosti obrovský pokrok. Teď hudební trh při jednáních s vládou zastupuje jedna platforma. Její pozice však není jednoduchá ani bez úvah o koronaviru.

Nejzásadnějším zádrhelem je, že ČOH v předvečer hospodářské krize může prostřednictvím výzvy #zazivouhudbu stihnout obhájit přínos hudebního průmyslu, ale už ne samo odvětví. Apel, že „sektor se hroutí a kvůli Covidu-19 přicházejí o práci umělci, nástrojáři a další profesionálové z oboru“, nemusí mít kýžený ohlas.

Ocenit muzikanta lidé běžně neumějí a často to nesvede ani hudební trh. Za fér se považuje uhrazení cestovních nákladů, za štědrost příspěvek na jídlo a pití. Vystupovat před lidmi je přece zábava a hudebníci mají vedle muziky přece spousty jiných možností se živit. Těžko se pak za koncerty bojuje, když boj o přežití je pro muzikanty denní chleba.

Podle ČOH je nejvíce ohroženo dvacet tisíc hudebníků z povolání, tedy hrstka z předpokládaného počtu lidí, kteří se okolo hudby a koncertů pohybují. Iniciátoři výzvy v této době ještě naráží na to, že můžou počítat v podstatě jen s těmi, kteří se k výzvě připojili. Snaží se přitom pro nátlakovou skupinu i statistické přehledy získat také amatéry, brzy se však budou muset od nálepek a petice posunout k větší organizovanosti, čímž můžou hodně muzikantů odradit.

Je na místě připomínat, že na každém záleží, a život bez koncertů se všem snažit co nejvíce zjednodušit, například bezplatnými návody, jak využívat hudební sociálky. Jinak všichni, kteří hrubým sítem propadnou, časem nabydou dojmu, že nejde o ně nebo hudební infrastrukturu, ale odměny pro „horních deset tisíc“.

Montgomery Burns: „Nuže, vy byste chtěli špetku mé elektřiny? Aspoň jednou má bohatý běloch navrch. Pod tímto stolem mám dvě tlačítka. Jedno dodá elektřinu do celého města, druhé vypustí psy. Přesvědčte mě. Zkuste si mě získat.“
Doktor Dlaha: „Generátor v nemocnici brzy vypoví službu a zemřou lidé.“
Burns: (píše si) „Lidé – zemřou … další.“
Clancy Wiggum: „Chtěli jsme usmažit na křesle jednoho grázla a teď to nejde!“
Burns: „Lákavé – lákavé!“
Apu: „Všechny řeči jsou zbytečné. Musíte tu správnou odpověď nalézt ve svém srdci.“
Burns: (vypustí psy) „První dveře napravo.“
(Simpsonovi ve filmu)

Už tak záchranu živé hudby ztěžuje, že na ni politici, podnikatelé a aktuálně vládnoucí kombinace obojího dlouhodobě pohlížejí přinejlepším jako na ekologii nebo zájmovou činnost. Obávám se, že grafy a statistiky, které platforma zatím dala dohromady, pořád neposkytují dostatečnou argumentační oporu.

Kdyby tuzemská společnost vnímala hudbu a priori jako hodnotu, bylo by to skvělé, jenže od toho jsme více než třicet let po zhroucení vlády jedné strany ještě dál než za bolševika. Ten sice státní podporu přiznal jen někomu, ale režim kulturu alespoň chápal jako svoji výkladní skříň. Proč by jinak dovoloval orchestrům vyjíždět na Západ a tamtéž vyvážet Cremony a dechy od Amati, kdyby za tím vším neviděl zahraniční valuty?

Tatáž nepřímá argumentace se dá uplatnit na bývalého kariérního komunistu i v podmínkách tržního hospodářství. Jen je třeba aktualizovat. Buďme solidární a neupozorňujme jen na existenční potíže muzikantů, kteří si na ně zvykli tak, že je dokonce inspirují, ale hlavně na ty, kteří jsou na jejich práci přímo závislí: bohatí Číňané, kteří českou vážnou hudbu kupují, chudí, kteří pro ně vyrábějí nástroje, pivovary, lihovary, pekaři, řezníci a uzenáři, pokladní v supermarketu, ale i obsluha čerpacích stanic. Neznamená to podlézat vládě Andreje Babiše ani se zavazovat k odběrům z Penamu nebo Kosteleckých uzenin, ale mluvit srozumitelně.

Podstatou hudby je lidi spojovat. Má-li její kritická infrastruktura přežít, nemůže si muziku přivlastnit uzavřené intelektuální ghetto. Je potřeba myslet i na ty, kteří nemají smysl pro její hodnotu, dát hudbě v pragmatické době, řekněme, materialističtější náboj. Vybírat přes online streamy na charitativní organizace je jistě chválihodné, jenže tím už se web přesytil, a výtěžky tudíž bývají symbolické.

Je třeba myslet ve velkém a na všechny. Přesvědčit masy, že hudba neživí jen blázny, kteří kdysi učinili děsivé životní rozhodnutí, ale běžné lidi. Je přitom samozřejmě možné lidi i kultivovat. Jen není zrovna moc času...