Kam rock‘n‘roll (ne)může

Lord Montymort: „Nemůžeme ji napadnout, dokud má u sebe hůlku. Kdopak by jí tu hůlku vzal?“
Slízls: „Co třeba Satan?“
Lord Montymort: „Od toho radši dál. Jeho manželka píše scénář.“
/Simpsonovi 13x01 – Speciální čarodějnický díl XII /

Rock je mrtvý a takový nejspíš už zůstane. Ránu z milosti už dvacet let v zásadě neplodnému žánru zasadili ti nejneobvyklejší podezřelí. Kníže temnot Ozzy Osbourne s chotí Sharon a rapper Post Malone. Anebo je to celé jinak?

Kam čert nemůže, nastrčí bábu. Kníže temnot by mohl vyprávět, nemít za zády manželku a promotérku v jednom. Na druhou stranu, bez Sharon, která po otci Donu Ardenovi podědila asi nejvíc z jeho tvrdosti, po tragické smrti Randyho Rhoadse by se žádný Ozzyho comeback nekonal a letos by ještě marodil. Typa, který se před deseti lety zcela vážně ptal: „Kdo je sakra Justin Bieber?“ totiž navezla do zdánlivě nepravděpodobné, ale překvapivě podnětné spolupráce s třiadvacetiletým rapperem Post Malonem.

„Nikdy jsem o tom klukovi neslyšel. Chtěl po mě, abych zpíval v jeho Take What You Want, tak jsem na to kývl a pak už jedna věc vedla k další. Začal jsem nahrávat nové album s Post Malonovým producentem Andrewem Wattem. Bylo to jen devět tracků, ale pomohly mi dostat se tam, kde teď jsem.“ (Ozzy Osbourne pro The Sun)

Malona část fanoušků nařkla, že v době, jíž už dvacet let vládne rap, vrátil do života rockera, který už měl být několik(aset)rát po smrti. Tento internetový povyk je však pro nic z vícero důvodů.

Malone už dřív spolupracoval s Aerosmith nebo Red Hot Chilli Peppers. I kdyby ne, před ním hranice mezi rockem a rapem rozkopali Anthrax a Public Enemy, Ice T-ho Body Count a dokonce i samotný Jimmy Page s Puff Daddym. A potom spíš než o oživování nemrtvého žánru šlo o mord, kterého se na skomírajícím žánru místo Malona dopustil Ozzy, a to hned dvakrát.

Jednak jeho nezaměnitelný hlas neuvěřitelně sedí i do trapu, a pak tím symbolicky dorazil rock‘n‘roll, který při vší úctě k práci Idles, Turnstile nebo Employed to Serve beztak v právě končící dekádě trápily návaly permanentní nostalgie. Jestli se Ozzy po skoro deseti letech, kdy za sebe nevydal žádnou novou studiovku, zmůže na „nejlepší desku od dob Black Sabbath“, přitom nesejde.

O rapu totiž už jen ignorant může říct, že to není hudba. I když rock sem tam zplodí novátorskou kapelu, například Black Midi, Fat White Family anebo tuzemské Market, pořád mu ruce svazuje skoro sedmdesát let žánrových tradic. Na rozdíl od poměrně mladého hiphopu si nemůže s takovou lehkostí osvojovat nové postupy a rozšiřovat obzory. Nejenže opusy Kendricka Lamara jsou srovnatelně koncepční a angažované jako vrcholná díla Rogera Waterse a Kanye West s Drakem rapu vdechli zranitelnost a ruku v ruce s ní i skutečné emoce. Virálem letošního léta se stala donedávna nemyslitelná fúze rapu s country, jednou z posledních opor bílé nadřazenosti.

Jestli tedy má rock vůbec nějakou naději dobýt ztracené pozice, nemůže lpět na minulosti. Jeho posledním skutečně pionýrským počinem byla naprostá bezvýchodnost grunge, která vytlačila už v době svého vzniku směšné hardrockové chlapáctví. Kombinací obojího je zase numetal, jehož renesanci jsme bohužel pro nedostatek jiných zajímavějších alternativ nuceni zažít znovu. Mohla by však zabrat stejná kúra, která předtím rock do hrobu dostala, tj. inspirace vším, od čeho prozatím raději dával ruce pryč. Třeba i toho zpropadeného feminismu.