Sláva jako cíl i systémová chyba

Pod článkem 10 důvodů pro to nebýt slavný už jsem si na sociálních sítích přečetl, že jsem zakomplexovaný chudák, že Frontman jde díky mě do kopru a vůbec že bych měl přestat psát. Všichni byli tak zaneprázdnění pérováním jednoho držkatýho redaktora, až šlo stranou to, co jim vlastně sděloval. A protože jedna normostrana a deset tezí je prostor, který stačil snad jen Mojžíšovi, rád bych tu myšlenku ještě rozvedl.

Článek vznikl v odezvě na dva roky starý text Karla Veselého Kapely bez ambicí v ČR nechceme! V něm si můj kolega z Full Moonu za text Showcase není sprosté slovo dobíral i Frontmana. Těžiště jeho kritiky ale leželo jinde. Co to vůbec obnáší být slavný?

Ať už v korporátu nebo ve směnným provozu, miraiovské „když nemůžeš, přidej víc“ je stále hlasitější. Aby ne, když tlak na to být ctižádostivý, dravý, úspěšný a výkonný je všudypřítomný a má stupňující se tendence. Proto pořád platí „co Čech, to muzikant“. Hudba je totiž jedno z mála odvětví, kde se člověk může svobodně projevovat, radovat se, řádit jak smyslů zbavený a užít si za to drobet uznání.

Většině muzikantů, se kterými jsem se setkal, to takhle stačilo. Přesto si ale zpětnou vazbu, kterou jsem jim v zájmu zkvalitňování jejich muziky dával, brali někdy zbytečně osobně, jakkoliv jsem se snažil být věcný. Spíš než muzikanty bez ambicí jsem deseti tezemi o slávě chtěl nadzvednout naopak ty, kteří na sobě makají, chtějí růst a posouvat se dál. Aby si uvědomili, za jakým že se to ženou přeludem.

Logika vybraného a vybírajícího

Nepopírám, že je možné se stát skutečně bohatým, slavným a úspěšným umělcem. Říkám jen, že je to asi tak pravděpodobné, že v tomto článku najdete překlep. (Může se to stát. Někdy ho udělat je až komicky snadný.) Nicméně je to pořád spíš selhání systému než důsledek umělcovy cílené snahy. Jinými slovy náhoda. Být ve správnou chvíli na správném místě. Jak jistě uznáte, talent, který s hudbou tak úplně nesouvisí.

Jako ve Vážení přátelé, ano!, i v tragikomedii hudebního byznysu totiž platí dvojí logika. Logika vybraného, který se domnívá, že byl povýšen za svoji píli a talent, a logika toho, co vybírá, který se naopak necítí být schopnostmi vybraného ohrožen. Samo že občas jde nahoru Vtipálek (Joker), jehož vyhledávači talentů špatně odhadnou. Jenže k tomu dochází čím dál méně, úměrně tomu, jak mašinérie hudebního byznysu zpracovává stále nová poučení z krizového vývoje.

Majkláč si mi v rozhovoru pro Finmag posteskl, že u mladých kapel postrádá uvěřitelnost. Bodejť by ne, když podle jeho manuálu upřednostňují byznysovou stránku před tou uměleckou! Ano, je to léty prověřený a spolehlivý přístup. Zároveň ale úplně zabíjí originalitu, podvratnost, nepředvídatelnost a svěžest, tedy přesně ty vlastnosti, které lidi na nové muzice zajímají nejvíc. Je to stejné jako u balení holek. Čím víc na sobě makáte, tím méně se chováte přirozeně a jste tím pádem za většího zoufalce. Hodní kluci vždycky utřou.

Kam trnitá cesta vede

Tím nechci dělat svatoušky z těch, co se vehementně snaží vecpat do rádia, televize a na největší tuzemské festivaly. Spoustě z nich jsem v zákulisí dělal chůvu. Jenže chlast, drogy a lehký holky z muzikanta dělají toliko ožralu, feťáka a děvkaře. Ke kumštu to patří, ale kumšt samotný to nedělá.

Bob Dylan se neproslavil proto, že by znal mystické tajemství úspěchu. Jeho zpěv ho naopak dost handicapoval. I přesto se ale nebál být sám sebou. I svým fanouškům navzdory do sebezničení razil vlastní styl. Předzpívával Vietnamem traumatizované Americe krajně nepříjemná poselství. Tolik se snažil být nepohodlný, až byl nakonec vykopnut výš, aby neškodil. Stooges Iggyho Popa zase ve své době úplně propadli. Jejich čas přišel až s masivním nástupem punku.

Nevěřím, že cesta ke slávě je trnitá. Naopak je tak jako ta pekelná autostráda rovná a pohodlná, nesjedete-li ze zajetých kolejí a provokovat budete jen, abyste se zviditelnili. Trnitá cesta vede naopak ke skutečné svobodě. Tu si ale spíš než ti slávou a prachama posedlí muzikanti vybírají ti, jimž jsou kompromisy cizí a na jejím konci se nechtějí za nic stydět.

Proto také lpím na té trapné póze, že umění se rodí v bídě, utrpení a nekonečném zápase o přežití. Guinessovu knihu rekordů i hudební historii častěji než hráči s byznysovým myšlením přepisovali blázni, které přitom málem přizabili.