Kyklos Galaktikos

Kyklos Galaktikos: rozhovor o pastech a chybách

Nebojme se a nastavme věcem kolem nás i sami sobě zrcadlo, hledejme mezery a díry v našich předsudcích a nové, ničím nezatížené odpovědi – i takové by mohlo být poselství nového alba Kyklos Galaktikos: Jana Buriana, Jaroslava Hrdličky a Michaely Švédové. Proč v nás třeba Sieg Heil dodnes vyvolává takový strach a nejistotu? Proč se některým z nás už jen při pomyšlení na islám svírá hrdlo? „Za oponou čeká černá díra, před oponou čeká sklenka vína,“ zpívají Kyklos Galaktikos v úvodní skladbě nového alba. Připijme si!

„Ó, jak statečné srdce mi tluče v hrudi... bít a nikoho neurazit, hlavně si neublížit, všechny rohy pochcat strachy…,“ zpíváte mj. na druhém albu Mezi lovci mezer. Pracujete s obavami, hrajete si a vyvoláváte nejistotu. Je pro vás něčím přitažlivá také jistota?

Jan: Jako struktura, pevný základ a srozumitelnost, ke které se lze vztahovat, je pro nás jistota rozhodně dobrá. Zároveň ale není naším záměrem dělat písničky jednoznačné. Je pro nás přitažlivější, aby naše hudba posluchače dráždila a lákala je k vícerému poslechu, aby vyvolávala pochybnosti. My sami se taky chceme nechat znejišťovat, překvapovat a vyvádět z míry. Nejsme věřící ani pověrčiví, a tak nevěříme na svět plný jistot, pojištění, vykopírovaných návodů a názorů, moralit, reklamních „uměleckých“ sebeprezentací a sebepotvrzení.

Neláká vás posluchače v informační a hodnotové změti 21. století spíše zorientovávat, než vyvolávat další nejistotu?

Jan: Angažovaná tvorba nebo přímočará sociální kritika nás nezajímá. Když si přečtu básničku a okamžitě vím, co jí básník chtěl říct, ta básnička jako jednoznačný „statement“ mě přestává provokovat, většinou nemám důvod se k ní vracet – je mrtvá. Když ale básnička, nebo i hudba, film, cokoli… otevře různé cesty, jak ji mohu vnímat, přemýšlet nad ní, hledat jí ve věcech a situacích, žasnout, tápat..., žije ve mně dál. Navíc nepodezírám lidi, kteří naši desku budou poslouchat, že jsou hloupí a potřebují „být poučeni“ o tom, co si my myslíme o světě. Nechceme být žádní mluvčí. Sami nevíme, jak to na světě je a jak přesně je to s námi samými. Hledáme se a zároveň hledáme i naši hudbu.


Dan Bárta se na Frontmanovi před časem obul do hudebních kritiků i alternativních kapel. Mluvil mj. o „intošských kravinách bez stopy zvládnutého řemesla a exhibicích představ o své vlastní vynalézavosti“. Jak se k takovému postoji sami stavíte?

Jan: Nemůžu asi zastřít, že jsem přemejšlivej člověk, ale za intelektuála v tom pejorativním smyslu se nepovažuju. Navíc my na desce máme humor, kterej je dost buranskej, neuctivej… vůči nám samotným i okolí. Většinou nás lidi, kteří moc přemýšlí, ani nemají rádi. Sami pak chceme spíš uniknout tomu intelektualizování a symbolismu.

... přemýšliví lidé vás nemají rádi?

Jan: Jsme hodně intuitivní a pocitoví lidé a rádi se shazujeme. Děláme ze sebe často blbější, než jsme, jen pro zábavu nebo třeba proto, aby člověk nedělal moc chytrého tam, kde nemá… a taky trochu z určité pokory. Jakmile se naše skladby snažíš rozkrýt pouze intelektuálním myšlením, nikdy se k nim nemůžeš dostat.

Jára: Třeba text „Za oponou čeká černá díra, před oponou čeká sklenka vína...“ – může být kritikou divadla, zároveň to tím ale nekončí. Téma je ve vzduchu ve dvou větách, ale hudba a zvuky jsou s ním v dialogu, zasadí ho do dalšího kontextu. To se nedá oddělit.

Hraje při tvorbě vašich skladeb větší roli racionální bourání, nebo spíše živočišné emoce?

Jan: Spíše si hrajeme. Spoustu věcí vymyslíme a později třeba zjistíme, že text nepotřebuje hudbu. Nebo nejsme schopní vytvořit hudbu, která by text posunula jinam… Většinou, když myslíme příliš konceptuálně, příliš dopředu, vymstí se nám to. Naopak, když vezmeme nehotové texty a začneme si hrát, improvizovat a naslouchat tomu, co nám jde naproti, objevíme něco, co nás i po delší době obohacuje a překvapuje.

… ale zpět ke Bártově kritice. Považujete sami zvládnutí hudební teorie a řemesla za tak důležité?

Jan: Vím, jak má vypadat písnička, aby se hrála v rádiích. Dnešní doba je krásná v obrovském množství možností, které nabízí, v rozmanitosti způsobů, kterými lze hudbu vytvářet. Kdokoli chce, může i v panelákovém pokoji nahrát třeba monumentální orchestrální symfonii. Nedávno jsem viděl přednášku legendy elektroakustické hudby Carla Stonea. S pousmáním vyprávěl, jak si do iPadu koupil za 15 dolarů aplikaci, která měla stejné možnosti jako milionové zvukové studio, v němž začínal v sedmdesátých letech. Všichni máme k dispozici stejné, relativně levné prostředky. S Bártou ale v lecčem souhlasím. I přesto, že dnes už nepotřebujete znát noty a dokonce ani nemusíte ovládat žádný hudební nástroj, abyste mohli dělat muziku, je přeci dost znát, když vaše věc je osobitá, hudební a obohacující pro ostatní. Ale rozhodně nemůžu říct, že písnička bez klasické struktury není hudbou. Je zřejmé, že u nás trochu schází rozhled a vzdělání v novodobé hudební teorii. Ostatně také nám občas chybí zvědavost a otevřenost k neprozkoumaným věcem.

Jára: Na druhou stranu nás v poslední době inspirovaly i starší kapely jako Yes nebo 10cc, které skladby stavějí tak, že je několikrát přelomí, začnou v jiném rytmu… a pracují s různými vrstvami.

Kapely jako Yes a 10cc jsou pro vás opravdu přitažlivé?

Jára: Tyhle dvě určitě.

Jan: Sám poslouchám ohromnou škálu hudby, mám rád i vážnou hudbu a dechovku…

… českou dechovku?

Jan: Je to prostě taková speciální odrůda. Když ji poslouchám, zažívám strašně zajímavé pocity. Dřív jsem tedy měl období, kdy jsem dechovku a priori nesnášel, stejně jako zábavové kapely nebo určitý druh country. Ale podobně jako v jiných případech mi to nakonec nedalo, protože mě baví zkoušet různé žánry, od japonské hudby po vážnou a další... A když jsme s Járou pracovali na jednom našem tanečním představení, vybrali jsme si právě dechovku jako žánr a začala nás fakt bavit.


Se zapojováním prvků z jiných oblastí umění, kde působíte, pracujete vědomě?

Jan: To ani ne, ale používáme cit, který je stejný, jako když děláme divadelní představení nebo výtvarné věci. Taky jsme si říkali, že asi u některých textů používáme jazyk, kterému budou nejspíš rozumět hlavně lidi, co hrají počítačové hry. Všemi těmito médii jsme ovlivnění…

Podle jakého klíče vznikal vizuál alba?

Jára: Jeho tvůrce Vojta Vaněk ze studia Paperash z nás průběžně vytahal snad všechny informace, až do té nejosobnější úrovně. Dospěl k názoru, že udělá figurální motiv ala Iron Maiden. Přišel s více nápady, byli jsme v postapokalyptické krajině, ale i s Golemem…

Je pro vás inspirující bourat jasně vymezený prostor, jakým je i hokejová plocha s mantinely na obalu desky?

Jan: Během práce na desce jsem si uvědomil, jak hodně lidí bere, když se o něčem řekne, že to má hloubku. Někdo považuje film nebo obraz za hluboký z toho důvodu, že v něm pozná hodně symbolů, které se dají rozumově rozklíčovat. Já sám ale hloubku vnímám spíše jako pocit ztráty půdy pod nohama. Všeobecné přesvědčení, že o umění se musí umět hlavně přemýšlet a diskutovat, mi přijde trochu k smíchu. Mám za to, že se umění musí spíš umět vnímat a prožívat. Není to nic složitého, stačí ho nechat na sebe působit.

Jakými dalšími tématy je deska sevřená?

Jára: Rozdvojením, zdvojením a zrcadlením (Nemehlo, Tragédie II.), opakováním a setrváním (Tragédie I., Válečný zpěv II., Sláva), ale taky hraním si s chybou, jazykem a náhodou (Nemehlo a Plná Praha).

Jan: Témata přicházejí s tím, co právě prožíváme, nebo koho právě potkáváme. Na nové nahrávce s námi vědomě i nevědomě spolupracovala spousta dalších lidí. Do svých textů vkládáme někdy i celé texty jiných, kteří jsou už dávno naší součástí, třeba Vladimír Kokolia, Ivan Wernisch nebo Anonin Artaud. Možná se na téhle nahrávce objevila mnohem větší inspirace našimi dědy nebo dědy v nás a zároveň i dětmi okolo nás a v nás. Některé písně nám dokonce děti přímo podsunuly. Píseň Tragédie I. začala vznikat už v létě 2013, když má mladší dcera vylezla z jezera v lese a začala zpívat tak, že jsme se s Járou zavrtávali pod kořeny borovic a zasypávali se jehličím. Text Plná Praha zase vznikl z nepozorného poslechu písně, kterou nám poslal náš kamarád Jay Jay (Foxwolf), který byl dříve členem námi milované skupiny Edoshův Kurník.

Křest proběhne 19. února v pražském Podniku, zahrajete ale i na jiných místech v Česku a na Slovensku. Jak vaše koncerty v sestavě bez Johany Matouškové budou vypadat?

Jan: Na festivalech jde hlavně o tanec, řádění a dynamiku, a proto na nich budeme hrát co nejjednodušším způsobem. V klubech to bude pokaždé jiné, podle konkrétního místa a konkrétních lidí. Je tam čas na poslech a hudba může být sofistikovanější. Můžeme improvizovat a nechat hudbu, aby vznikala z atmosféry toho daného místa. Je tu úplně jiné soustředění, pokaždé rozdílný vývoj a vyvrcholení koncertu, jiná dynamika, jiná témata. Těmto věcem se pokusíme na koncertech vyjít vstříc a zahrát dost netradičním způsobem.

Netradičním?

Jan: Budeme se soustředit mnohem víc na hudbu, používat mnohem víc nástrojů a víc improvizovat. Písně z CD tak na každém koncertě třeba dostanou úplně jinou podobu. V klubech nás každopádně zajímá mnohem víc zvuková a hudební stránka koncertu, než vizuální orgie...

Jára: Některé skladby pak asi trochu protáhneme, abychom posluchače pořádně vtáhli do děje…

Vlastní recenzi na Nord Drum 2 brzy připraví i Kyklos Galaktikos...

Jakou budete používat techniku?

Jára: Oblíbili jsme si malé elektronické nástroje, které se ale dají využít na mnoho způsobů. Já si momentálně zamiloval analogový sythezátor Waldorf Pulse 2, jehož zvuk může být zároveň „špinavý a organický“ a zároveň dovoluje přesnou a detailní kontrolu. Zvuky tak mohu klidně vytvářet téměř od nuly přímo na pódiu. Dál hraju na MPC 500 a efektový procesor pro zpěv Voicelive Touch. Ten ale využívám trochu netradičně nejen pro různé efekty na hlas, ale pouštím do něj i jiné zvuky. Michaela bude hrát kromě iPadu a sampleru SP404sx na OP-1, což je vlastně malinké čtyřstopé nahrávací studio, které vypadá jako hračka. Ale protože je na baterky, můžete si ho vzít kamkoli a nahrávat zvuky z okolí (nebo z rádia pomocí antény, kterou připojíte) a s nimi pak dál pracovat na spoustu způsobů. Zároveň tam můžete zvuky vytvořit úplně od začátku a to vše pak kombinovat dohromady. OP-1 se dá tedy i použít jako „hudební skicák“. Jan pak mimo jiné pracuje s raritním dánským hudebním workstation Little DeFormer2. Tenhle nástroj vyrábí jediný člověk na zakázku a dosud jich je na světě pouze asi sto. Je to vlastně taková zvuková past, ve které se zvuky dají deformovat a proměňovat hodně divokým způsobem.

Jan: V současné době se také hodně zabýváme způsoby, jak elektronické nástroje ovládat. Vzhledem k jiným hudebním žánrům to není nic nového, ale myslím, že některé postupy budou pro publikum na našich koncertech velmi neobvyklé. Spolupracuje s námi David Vrbík, mimo jiné vynálezce laserové struny. Právě pro nás staví keramické bubny, kterými budeme ovládat zvukový modul Nord Drum 2.

Někdy hráváte i v kavárnách s omezením hlasitosti nebo slabším péáčkem, jak takové koncerty s novým materiálem budete zvládat?

Jan: Na takových místech jsme začali hrát tím nejriskantnějším způsobem. Tím víc, že to jsou většinou taková téměř sousedská místa, která mají nepřekonatelnou atmosféru a jsou provozována lidmi, kterých si vážíme a fandíme jim (např. Ferenc Futurista v Černošicích, kavárna Fra, bytové koncerty u Kláry Tutuali a mnoho dalších). Hrajeme na všemožné malé reprobedny, různé natradiční nástroje, někdy nahráváme zvuky přímo na místě těsně před koncertem, pohráváme si s vlastními texty, hledáme úplně nové souvislosti, zveme naše přátele, aby si s námi zahráli. Taková místa jsou křižovatkami, kde máme možnost se setkat s lidmi v mnohem intimnějším vztahu a můžeme tříbit společně umění chyb. Je to pro nás velké a vzrušující dobrodružství...

Kyklos Galaktikos - Mezi lovci mezer
Nord Drum 2
Voicelive Touch
Waldorf Pulse 2
OP-1
Little DeFormer2