Laboratorium Dr. Hyenika #4: Tóny nekonečna

Po zpěvném prodloužení tónu toužili električtí kytaristé odjakživa a pokouší se ho dosáhnout všemožnými způsoby. Od co nejhutnějších rezonančních materiálů na nulté pražce a kobylky, ultrasilné snímače, vyhulené aparáty, kouzelné krabičky až po téměř esoterické bazmeky jako Fatfinger.

Vítanou pomocí se jim nejprve staly zesilovače, které kromě žádaného zkreslení za určitých podmínek generovaly i tzv. zpětnou vazbu, která se tak postupně stala organickou součástí hudby. Vzpomeňme na Kryštofa Kolumba kytarového feedbacku – legendárního Jimiho Hendrixe. Není však příliš kontrolovatelná a mění se podle konkrétních prostor, takže tato výprava za nekonečným tónem pokračovala dál a chvilku se zastavila u krabiček.

Efekty

První na ráně byl samozřejmě kompresor, často oficiálně přezdívaný také sustainer. Opravdu prodlužuje tón, někdy i velmi výrazně, ale většinou to ještě pořád není ten vysněný nekonečně zpívající tón. Také zvukový průběh je poněkud jiný a navíc při takto extrémních nastaveních, často ve spolupráci s větším zkreslením, se poměrně dramaticky zvyšují nežádoucí šumy. Ale je to jedna z cest a např. David Gilmour vhodnou kombinací krabiček dosahuje krásně táhnoucí zpěvný tón, a když ho ještě podpoří svým chytrým „sound on sound“ postupem, tak už se opravdu dostává do oblastí infinite sustainu. Podobná freeze/hold funkce se pak propracovala do arsenálu různých reverb nebo delay multiefektů, až vznikl i speciální efekt EHX Freeze (už ve třech variantách), se kterým jde parádně kouzlit hlavně podkladově (kratičký opakující se úsek působící jako nekonečný tón), ale i atmosféricky nebo ambientně.

Po polozapomenutém Boss Feedbackeru se (slovy marketingového oddělení firmy Digitech) konečně zjevil i „přirozený tvůrce zpětné vazby“. Přes drobné pihy na kráse zmiňované v recenzi (mimochodem pomáhá mít FreqOut hned za kytarou) je to podle mě nejjednodušší cesta do hájemství nekonečna, protože není nutné se učit žádné speciální techniky, složitě montovat něco do kytary atd. Přestože (pro mě nepochopitelně) se Digitech zbavil vývojového týmu zodpovědného za celou řadu zajímavých krabiček a faktické vzepětí firmy (do té doby mátožně se potácející na trhu kytarových efektů), tak ve výprodejích ještě občas sehnat jde, neváhejte.

EBow

Ale zapomeňme na krabičky, korunovaným králem nekonečné říše je už od 70. let tzv. elektronický smyčec EBow. Zní na stovkách nahrávek, z nichž nejikoničtější a nejznámější je asi U2 – With or without you. Jeho definice z dobře chráněného patentu, který na dvacet let víceméně vyřadil ze hry možnou konkurenci, zní: monofónní ruční elektromagnetický budič strun, čímž je vlastně řečeno vše. Vynálezce Greg Heet neřešil následné úpravy zvuku z kytary, ale k problému přistoupil aktivně a rozechvívá strunu elektromagneticky a tím pádem nezávisle na kytaře a jak dlouho chce (dokud nedojde baterie). EBow byl svým způsobem revoluce a nějací další následovníci se objevili teprve nedávno a tak trochu se sustainem po funuse, protože EBow už dávno nestojí 8 tisíc a nemusíte ho složitě shánět/dopravovat/proclívat z USA (i takové bývávaly krušné časy, milé děti, dnes už se tomu ani nechce věřit). Dnes si ho jednoduše za hubičku koupíte a na všechno ostatní už vám stačí jenom… trénink. Kdo by chtěl zkusit designově propracovanější TC Aeon nebo o něco levnější Joyo, s výběrem vám pomůže ambientní guru Bill Vencil.

U EBow poctivě makali na podpoře výrobku a ke smyčci přikládali miniCD, kde jsou roztomile animované, ale skvěle názorné návody. Protože se doba přece jenom posunula a CD už málokdo přehraje, tak jdou samozřejmě stáhnout z webu. Při „troše“ cvičení tak můžete docela věrně napodobovat cello, harmoniku, trubku nebo houslové arpeggia a samozřejmě prodlužovat tóny donekonečna. Při citlivém ovládání částečně funguje dokonce i na akustické kytaře nebo dalších strunných nástrojích. Moje jediná výtka tak směřuje k ergonomii. Zřejmě jsem trénoval málo, takže se pořád nemůžu zbavit pocitu určité neohrabanosti a cizího předmětu v ruce, nemluvě o neobratném přepínání mezi normálním a skvělým harmonic módem.

To zřejmě zapříčinilo u vynálezců hledání dalších možností a to nepočítám samodomo náhražky jako dámský strojek na holení nohou Adama Jonese (Tool), akuvrtačky s upnutými trsátky (Mr.Big) nebo dildo vibrátor, kterým dělal v metalovém „pravěku“ rozruch na festivalech smutný hrdina Lips (znáte dokument Story Of Anvil?). Neúnavný inovátor Paul Vo (Moog) se snažil přijít s ultimativně vylepšeným elektromagnetickým trsátkem Wond, které mělo být ergonomičtější, výkonnější, nezávislé na zastaralých bateriích, ale hlavně s haptickou (dotykovou) kontrolou expresivity, což mě přimělo podpořit jeho crowdfunding projekt. Vyskytl se však nějaký zádrhel s pravidelnými platbami z mého paypalu (naštěstí), protože ani za pět let od spuštění projektu bohužel neexistují nějaké uspokojivé výsledky (první testovací série neměla moc pozitivní ohlasy). Tak uvidíme, jestli tenhle start-up předvede v budoucnu něco hmatatelnějšího. A to doslova, protože o live ovládání tady jde až v první řadě. Což dalo prostor speciálním kytarovým snímačům.

Sustainery

Fungují totiž na stejném elektromagnetickém rozechvívání struny jako ebow, ale jsou namontované na místo krkového snímače, což přináší jednu obrovskou výhodu a k tomu pár nevýhod. Skvělé je, že se nemusíte nic nového učit, prostě hrajete jak jste zvyklí a k tomu můžete mít nekonečný tón. Za cenu, že „ztratíte“ krkový snímač a instalace není z nejjednodušších. Ostatně níže přiložený obrázek návrhu zapojení mého Sustainiaca hovoří za vše. Nicméně tohle ergonomické eso přebíjí vše a je pak možno páchat podobná pódiová kouzla s využitím dechu i jazyka jako slovutný Steve Vai.

V současnosti se tomuto složitému tématu věnují dva stabilní výrobci. Již zmiňovaný Sustainiac a kytarová firma Fernandes. Samozřejmě často se jejich drivery montují do kytar jiných výrobců jako Schecter, Ibanez nebo Manson. Protože vlastním oba dva, tak si můžu dovolit jejich srovnání. V konečném součtu vede Sustainiac, i přes jejich už ani ne tak roztomile, jako naprosto zoufale zastaralý web a z toho plynoucí zmatečné informace, což je u tak komplexního výrobku ostuda. Ale Sustainiac je rozměrově výrazně menší, tím pádem nemusí být zásah do kytary tak invazivní a po reakci na feedback uživatelů má od řady Stealth plnohodnotný zvuk krkového snímače (při vypnutém sustaineru). Pro moje ucho je to standardně kvalitní single coil sound, který sice asi neuspokojí boutique labužníky, ale pro mě je zcela vyhovující.

Instalace byla sice spíš menší projekt, protože jsem musel nastudovat a přeložit angličtinou nevládnoucímu kytaráři veškeré podklady a ještě si poradit s takovýma vychytávkama, že jsem nechtěl neustále vyměňovat klasickou 9V baterii (spotřeba není malá), tak jsem chytře využil stávající pouzdro s šesti dobíjecími NiMH tužkovými bateriemi. Ty však nemají obvyklých 1,5 V, ale pouze cca 1,3 V, takže v součtu nedaly potřebné napětí. Sehnal jsem tenkrát speciální dobíjecí alkalické baterky, které sice měly 1,5 V, ale bezprecedentně po čase vytékaly, takže se úplně přestaly vyrábět. Nakonec to pragmaticky řeším bateriemi IKEA, které dle potřeby za pár korun prostě vyměním. Holt průkopníci to nikdy nemívají lehké.

Fernandes nabízí dvě sady a informace jsou na úplně jiné úrovni, ale osazená deska je výrazně větší a na zvuk krkového snímače si uživatelé obvykle stěžovali. Já ho mám nainstalovaný na bezpražcové kytaře, takže to nemůžu úplně objektivně posoudit. Oba mají další harmonické módy (Sustainiac několik) se kterými se dá dostatečně vyřádit a muziku výborně okořenit. Jestliže budete dostatečně odvážní a šikovní, tak tento způsob mi přijde v konečném důsledku pro získání magického nekonečna nejlepší, i když je nejsložitější a nejdražší. Ovšem tak to často chodí i v normálním životě, že?

Někteří kytaristé navíc touží po polyfonním sustaineru, který prodlužuje víc tónů najednou, například celý akord. Tyto tužby jim na čas splnil zmiňovaný Paul Vo v podobě designového skvostu Moog Guitar E1 nabitého přehršlí funkcí a módů. A tomu odpovídala velmi vysoká cenovka. Dnes už ji seženete pouze na bazaru, protože se nijak zvlášť (přes svoji zajímavost) na trhu neuchytila. Možná i proto, že podle mě polyfonický sustainer kytarista úplně nepotřebuje, ten zvuk se blíží spíš syntezátorům a není úplně přirozený. Monofonický sustainer (jako všechny předchozí příklady) samozřejmě prodlužuje nejprve všechny tóny až z nich vyleze ten nejsilnější ve formě nám dobře známé zpětné vazby, na což je naše ucho přivyklejší.

Ostatky

Když nepočítám další inovační inkubátor jako KMI s jejich stále pouze prototypickou sustainující kobylku StrongArm nebo technologické blouznění mezitím úplně vyšumělých Sixtainer, tak analogovým závanem poctivého výrobku je Gizmotron, kde nekonečný tón vzniká třením zubatých koleček o strunu. Bohužel obnovená výroba starého nápadu přes všechny moderní kickstarter kampaně buď trochu zaspala dobu, nebo přecenila svoje technologické schopnosti, protože reakce na extrémní náročnost přesnosti instalace a následnou (ne)spolehlivost nejsou vůbec pozitivní, takže nakonec nejlepší je na něm ten cool název a uvádím ho pouze jako perličku na závěr.

Snažil jsem se trochu poodhalit oblast zahalenou mírnou mlhou tajemna a okomentovat svými osobními reálnými zkušenostmi. Infinite sustain je skvělý prvek v ambientní atmosférické hudbě, ale i ve standardnější muzice, jak vždycky glosuje můj kolega, že Phil Collen (Def Leppard) všechny sóla hraje se sustainerem. Nicméně každý výše popsaný způsob má svoje plusy i mínusy, spíše se různě protínají a doplňují, než aby jeden úplně nahrazoval druhý. Což jasně dokazuje, že v mém laboratorním arzenálu jich zůstalo několik. Mám je rád všechny a používám dle chuti a konkrétní situace. Příště se podíváme do nitra akustické kytary s dalším ožehavým tématem s krycím názvem soundport.