WWW (Lubomír Typlt vlevo), foto: zdroj archív kapely

Lubomír Typlt (WWW): Moment překvapení je zásadní

WWW byli hiphopou kapelou naposled před dvaceti lety, když odmítli nabídku stát se dalším Chaozzem a rozpadli se. Současná sestava obnovená roku 2006 má však mnohem blíž k elektronice a ještě víc k umělecké platformě – tvrdí Lubomír Typlt, který umí stejně skvěle malovat i psát. WWW aktuálně zahrají například 21. června na Metronome Festivalu v Praze, 5. 7. v Boskovicích nebo 3. 8. na Besedě u Bigbítu v Tasově.

Z klipu k tracku Stát na mě dýchal Laibach. Byl to záměr?

Autor klipu (Jan Hajdelak Husták) měl připravený materiál, a potom zpětně hledal, co by k němu pasovalo. Původně ho dělal pro jinou kapelu. Oslovil nás, protože má rád WWW. Hodně se mu to náhodný setkání světů líbilo. A Laibach tam trochu přítomen je.

Tím jste mi vlastně odpověděl na otázku: „Byli jste zapojeni do tvůrčího procesu?“

S Ondřejem jsme mu jen řekli něco k sestřihu. Ten kluk vlastně dělal klip na klíč. My jsme do toho neměli moc co mluvit. Nebyl důvod.


Laibach jsou známí tím, že se vyhýbají přímé odpovědi na otázku, jestli totalitu adorují nebo ironizují. Váš track je ironický a má zdá se jasný antikomunistický apel. Opravdu je třicet let po normalizaci platný?

Myslím, že bohužel víc než kdy jindy. Zvlášť pro naši generaci, která si myslela, že jednou pro vždy je s komunismem amen. To nebezpečí je najednou obrovský. Podvědomě je tam přítomná reakce na českou politickou situaci.

Ptám se proto, že jestli vnímám nějaké nebezpečí pro demokracii, je to největší kapitalista, ne komunista.

Jenže největší kapitalista vznikl za komunismu, protože mu umožnili pobývat na Západě. Oligarchové jsou všude na světě. Za pomoci komunistický ideologie se dav ždímá možná líp než na základě kapitalistický, protože je zticha a drží za jeden provaz pro jednoho velkýho oligarchu.

Nicméně Neutopíš se dvakrát ve stejné řece. Tak se jmenuje deska WWW i vaše výstava, která podle anotace „komentuje ženský a mužský svět“. Ve Státu varujete před násilným odstraňováním rozdílů a nerovností a sesypáním cukru a soli, na obraze Revolucionářky jsou dívky s podivně zakrytýma očima. Dá se říct, že jste hodně kritický i k feminismu a tzv. „nové levici“.

Když padl komunismus, mně bylo čtrnáct let. Novou levici nechápu. Začne to velice idealisticky a skončí to zase, jak to skončilo. Gulagama. Všeho s mírou. Feminismus, levice i pravice. Nejsem extra politicky angažovanej. Mám jen obavy jako většina populace. Jestli to mají lidi kolem čtyřiceti podobně, uhodil jsem hřebíček na hlavičku.

Jak dlouho před vernisáží jste věděl, že k výstavě bude i deska?

Desku jsme intenzivně připravovali asi rok. Pauza po předchozí desce byla čtyři až pět let. Souběžně s vydáním desky proběhla i výstava v galerii DSC s názvem Slunce v úplňku. Zmiňoval jsem se Edmundu Čučkovi (kurátor DSC Galerie), že vyjdou nový WWW, a ten nám jako velkej fanda nabídl, že by bylo super k tomu udělat výstavu v jejich galerii. Nejdřív tedy vznikl booklet, kde se představili nám blízcí autoři, a potom spolu vystavovali. Krištof Kintera, Adam Štech, Ivan Pinkava, Miro Polách, Lubomír Typlt.

Dá se říct, že jsou WWW spíš kapela nebo umělecký projekt?

Když už zmiňujeme Laibach, je to něco jako Neue Slowenische Kunst. Ti měli taky platformu, na kterou se napojila spousta vedlejších výtvarných projektů, třeba fotograf Ivan Pinkava s námi spolupracoval již na předchozí desce Atomová včela (2013). Desce propůjčil na obal jednu svoji fotografii. Nabaluje se na nás určitý typ lidí, který s námi konvenují i intelektuálně.


Teď se vrátím hluboko do 90. let, kdy jste začínali. Ujasnili jste si předem, k čemu chcete směřovat, nebo se WWW do současné podoby vyvinuly víceméně samovolně?

Samovolně určitě. První kapela, ve které jsem dá se říct jen sekundoval. Ondřej ji dělal s ještě jinými lidmi a taky bylo jiné zaměření. První klip, Noční můra, je toho svědkem. Potom jsem se začal víc podílet já. Když jsme měli živou kapelu, vznikaly texty jako Karamela je cukr, který už se neuzdraví, který jsou typický pro tu dobu.

Od roku 2006 je to jen projekt Ondřeje, Milesy (Anděry Zrnić) a mě. Díky tomu, že jsme spoustu věcí poztráceli, jsme si paradoxně vytvořili podmínky pro velkou tvůrčí svobodu. Dělali jsme jen, co jsme chtěli my dva a ty věci už byly hodně nekompromisní. Jako Neurobeat.

Ještě k výstavě: podle ČT „v centru Typltovy pozornosti tentokrát stojí figura a cyklicky se opakující motivy.“ To druhé přijde dost typické taky pro texty WWW. Přistupujete tedy k psaní a malování v zásadě stejně, nebo je mezi nimi nějaký metodický rozdíl?

Principy výtvarného umění se do psaní dostávají taky. Často používám podobná slova. Některá mám oblíbená. Mají stylotvornou a taky obrazotvornou hodnotu. Určitá cykličnost tam je. Ale zase mě baví, že pro slovo nebo obraz můžu najít jiný tvar, že se dají v průběhu několika let prohlubovat a najednou ten motiv může mít i jiný význam. Ve výtvarným umění i u básníků je poměrně běžná věc, že autor má svůj okruh vizuálních znaků, které používá.

Výtvarník Petr Staněk tvrdí, že vizuální komunikace je mnohem vyspělejší než písemná. Co byste na to řekl vy, když se v podstatě věnujete obojímu?

Rozhodně bych si netroufl to takhle klasifikovat. Na to nemám žádný názor. Já si myslím, že obě dvě věci se vyvíjejí. Vizualita se mění díky sociálním médiím a i jazyk dostává nové podněty.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste k malování přibral textařinu?

S výtvarným uměním jsem se seznámil už ve čtrnácti na střední škole (Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara v Praze). Předtím jsem hrál na trumpetu v lidušce. Hudba pro mě byla velice podstatná. Ty nejzásadnější undergroundový věci se odehrávaly v Evropě možná víc v hudbě než výtvarném umění. Tam to fungovalo trochu jinak. Hudba měla obrovskou scelující sílu, dejme tomu Plastic People of the Universe. A pro ty, co revoltovali, byly ty kapely kult. Stejně tak pro mě v osmnácti, dvaceti letech. Viděl jsem, že je možný ustát tlak okolí, které autora odmítá na základě názorový vyhraněnosti. To mi hodně pomáhalo.

Krom toho, že jste výtvarník a textař, jste také producent. Text Krevní oběh jste publikoval před pěti lety v Respektu. Pocitově mi tehdy k němu sedl o dost dynamičtější track. Vás zajímá napětí mezi tím, co člověk vidí a zná. Tak mě napadá, nebyl to záměr?

Když někdy vznikne určitá představa, že k textu má být přirozená rychlá hudba, vzniklo klišé. Člověk vyplní, co šlo přes nejmenší odpor a ta věc nemá sílu, jakou mohla mít. Tohle je náš základní tvůrčí proces. Snažíme se věci dělat pokaždé jinak a když se něco nabízí až moc, může to být prvoplánové. Nám se líbí, když nás samotné překvapí. U poslední desky jsme byli překvapení hodně. Bylo tam hodně jiných tvůrčích přístupů než na předchozích deskách.


Určitý tvary byly jasný už dva roky předem, ale potom, když se do hudby dával text, člověk vždycky vycítil slabinu. Z Pod Nebem Nebe jsme vyhodili 90 % textu a zůstalo jen to podstatné. Neřekli jsme si: „Máme hotovej text. Vypadá dobře. Dáme na něj nějakou hudbu a teď je dáme za každou cenu dohromady.“ Ta věc se úplně přeorá. Je důležitý pro mě i Ondřeje se pro každou snažit hledat jiné ztvárnění. Když moment překvapení funguje na autora, dost možná zabere i na posluchače.

Desky vydáváte u BiggBosse, který je přes pestré portfolium (Hentai Corporation, Laser Viking, The Atavists) zapsaný hlavně jako vydavatel mainstreamového rapu. Není to WWW spíš na obtíž?

Rád bych připomněl, že to byla jediná platforma, která se k WWW přihlásila. Měli jsme nabídku od Polygramu v devadesátých letech, který z nás chtěl udělat druhý Chaozz a prostě nás vykostit. Od toho jsme utekli a potom nikdo WWW vydat nechtěl. První desku, Neurobeat, vydal až BiggBoss.

Tvrdí se o vás, že jste rapová kapela, ale stojíte dost stranou hlavního proudu. Dotýká se vás nějak beef mezi BiggBossem a Jamesem Colem a Hugo Toxxem?

Pro nás by se víc hodilo označení elektronická kapela. Z hiphopu vyrůstala, ale byla to fúze všech možnejch věcí. Ondřej rozhodně není prvoplánový rapper. Teď budeme vystupovat na Metronome Festivalu. Přesně ty, které tam budou hrát, poslouchám a považuju za naprostý top. Jsou hodně elektronické a rapovou mají jen dikci. Hiphopových kapel je tam nula. Tam nacházím spřízněný duše. Zaškatulkování, že jsme rapová kapela, bylo platný v 90. letech. To už by se mohlo přehodnotit. Změnila se doba.