Margo: Pochyby mám už vůči snaze držet krok se světem

Kdyby na půl roku vypadla na Sázavu a ne Univerzitu v Richmondu, vyšlo by to prý nastejno. Věřím jí. Z toho, co říká, je ještě zřetelný anglický slovosled a také vzácně střízlivý úsudek. O Novém světě, její nové desce, ale taky neduzích českého hudebního školství jsme si povídali s písničkářkou, lejblmámou Bad Names a taky redaktorkou ČT24 Anetou Martínkovou alias Margo.

O Margo se na Urban Dictionary píše, že „s tím, co se jednou naučí, to dotáhne na vrchol. Je tichá na neznámých místech, ale obětuje se pro ty, kterým se otevře. Také je tou, kterou nechcete ztratit jako člena rodiny, kamarádku nebo lásku.“ To jste věděla?

Jedna z první věcí, která na mě na Urban Dictionary vyskočila – a to už ten projekt byl takhle pojmenovanej – bylo označení pro malou holku s velkejma pevnejma prsama. (smích) Radši jsem to už nezkoumala. Tohle je rozhodně hezký.

Takže jste to nevěděla?

Ne, název projektu vzešel ze jména filmové postavy, ale nemá takovou významnost jako všechny další názvy, které se objevují na desce nebo ve jménu desky.

Jak a kdy jste došla k závěru, že konzervatoř je „kombinace televarieté a Česko hledá Superstar?“

Na konzervatoři jsem byla přes rok. Přesvědčila jsem se, že české hudební vzdělání je všeobecně strašně technicistní a strašně moc mu chybí nějakej kulturální rozměr. Mám pocit, že vychovává lidi odtržený od světa okolo. Považuju to za velkej problém.

Zároveň neuznávám hluboko zakořenej romantickej ideál od přírody talentovanýho hudebníka, který vzdělání nepotřebuje. Na tu školu jsem se vydala, protože jsem si chtěla rozšířit schopnosti, který mám, ale narazila jsem právě na tu zkostnatělost. Zvláště pěveckej obor byl na konzervatoři strašně svázanej s podobou českýho šoubyznysu, která byla na vrcholu někdy v 80. letech.

Kvůli provozu konzervatoře jste se zapojila do učitelského projektu Výluka?

Taky. Téma učitelství je pro mě důležitý. Zajímala jsem se o mediální výchovu, když jsem na to měla čas a energii, a chtěla se v budoucnu třeba nějak angažovat v proměně hudebního vzdělání.

Jen si ujasním souslednost: nejdřív konzervatoř, potom jste přestoupila na Marketing a PR a pak jste vycestovala do Richmondu.

Konzervatoř jsem studovala současně s bakalářským studiem Marketingu a PR na FSV. Pak jsem ji přerušila, na vysoký zůstala a vyjela s ní do Richmondu.

Album, které jste natočila po návratu, se v překladu jmenuje: „Nejdřív jsem si myslela, že na mě každý zírá, ale pak jsem si uvědomila, že jsem všem ukradená. Všechna stvoření, která jsem potkala na zadním sedadle a jak se vyrovnat s tím, co jsem se naučila.“ S čím jste se na tamní katedře vyrovnala a co jste se naučila?

Asi to bude znít esotericky, ale vyrovnala jsem se sama se sebou. Míň mi záleží na tom, co kdo řekne na věci, který mě napadaj. Určitě to bylo do velký míry daný přístupem na škole, kterej se dost lišil od konzervatoře i vejšky v Praze. Byl mnohem individuálnější a méně poměřovací. Sebevědomí mi dodal už jen zájem o to, co tvořím. Ale uvědomuju si, že kdybych studium měla absolvovat jako plnohodnotnej student, budu do šedesáti let splácet.

Naučila jsem se trošku víc produkovat, lepší angličtinu a líp poslouchat hudbu. Na první hodině produkce jsme analyzovali Radiohead. Z toho jsem málem spadla radostí ze židle. A nadšená jsem byla i z toho, že jsme museli číst o hudbě a přemejšlet o ní. Hned napoprvé jsme dostali číst esej od Briana Ena. Ten text mě ohromně ovlivnil. Došlo mi, jak moc produkce není jen o softwaru, ale taky o způsobu myšlení a tom naučit se poslouchat svět kolem sebe. Jen mě to utvrdilo v tom, jak strašně špatné je přetechnizovaný pojetí českýho školství.

Každý, kdo se vrací z delšího pobytu ze zahraničí do Čech, si projde rozčarování z toho, co všechno je tady jinak a hůř, a na druhou stranu si uvědomí, co všechno tu má. Jaké byly vaše dojmy z návratu?

O tom je předposlední písnička na desce A Well Travelled Gentleman Mr. Partesh Having a Drink On The 96th Floor, What a View! Našla jsem velký pozitiva ve Spojených státech i na domovu a začala si ho mnohem víc vážit. Docenila jsem, jak k sobě máme blízko. K rodičům pětačtyřicet minut vlakem a k babičce pak dvanáct minut od baráku. Když jsem se před Vánocema bavila s americkejma spolužákama, měli to za rodinama třeba dvanáct hodin a rodinný pouta dost omezený.

Jak se projevilo, že jste byla na chudém americkém Jihu v Richmondu?

„Nejsevernější z jižních měst“ není zrovna typická ukázka. Je to poměrně kulturní hipsterská metropole, kde každej tejden hrajou skvělý kapely. Ale stačilo vyjet za město. Třeba Skyla, the Appalachian Girl who I Hitchhiked with on the Way from a Music Show and Who Made Me Truly Appreciate Affordable Healthcare System je o zjištění, že Amerika nejsou jen New York, Břečťanová liga, Coca-Cola a Andy Warhol. Kamarádka pocházela přesně z tohohle chudýho venkova. Vyprávěla mi o bigotním katolicismu a negramotnejch dětech. Obrovský rozdíly mezi chudýma a bohatými částmi Ameriky ve mně hodně zarezonovaly. Ráda jsem tam byla jen na výměnným pobytu. Je to způsob, jak si tu zemí nejvíc užít. Žít tam je strašně těžký. Problémy s pojištěním můžou člověka strašně snadno dostat do fakt svízelný sociální situace. Každej druhej řidič Uberu (veřejná doprava tam moc není) mi říkal, že má inženýra z jaderný fyziky, ale musí jezdit, protože ještě v pětapadesáti splácí vejšku.

Vaše deska je zhudebněný deník. Co v něm je ještě možné vidět?

Na začátku desky fňukám, že jsem zase zpátky doma a říkám: „Pojďte si se mnou zavzpomínat.“ Ale postupně se dostávám k tomu, proč jsem tady ráda. Třeba ten Mr. Partesh, se kterým jsem se potkala v 96. patře chicagskýho mrakodrapu. Symbolizoval mi takovýho baumanovskýho turistu. S kamarádkou jsme byli na výletě. Jinde u stolku nebylo volné místo než u něho a jeho kamaráda, světoobčanů. Vyprávěli, jak čtyřikrát za rok mění bydliště, a podporovali nás, ať se taky odtrhneme od svých kořenů a projedeme svět. Znělo to lákavě, ale zarazilo mě, když mluvili o tom, že svoje rodiče viděli naposledy před dvěma lety. Neměla jsem z toho dobrej pocit, ačkoliv je pro mě cestování přitažlivý. Uvědomila jsem si, že bych to nezvládla. Potřebuju pevný vazby a utužovat je, ať jde o kamarády nebo rodinu.

Pak je tam Bobby, kterej moc nemluví o svejch emočních problémech. Tohle pseudochlapáctví a utvrzování kluků v tom, že by neměli mluvit o svých pocitech, mě hodně trápí. Jsem ráda za to, že se posvítilo na ženské stereotypy, ale je třeba mluvit i o stereotypech, které omezují kluky.

Zpoza oceánu jste přispívala i k nám do Frontmana. Co byste ze svých tehdejších textů nejradši přepsala a co naopak pořád platí?

Bylo to velký oťukávání. Spoustu bych jich přepsala. Ale mám strašně ráda rozhovor s Lisou Kaplan. To byla jedna z věcí, která se mohla stát jen v Americe a na americký univerzitě. Jen tak odpoledne po výuce udělat rozhovor s ženskou, která má čtyři Grammy za klasickou hudbu. Bavili jsme se o vzdělání. Dodneška je pro mě ten rozhovor strašně důležitej. Klasicky vzdělaná pianistka s akademickým vzděláním mluvila s respektem o hudebnících píšících písničky bez jakéhokoliv hudebně-teoretického zázemí. Vyprávěla, jak se s Justinem Vernonem snažili dorozumět, když on neumí noty a ona neumí zase komunikovat jinak než notama. Přišlo mi to příznačný pro to, jak jsou tady muzikantský světy oddělený a klasický, jazzoví a alternativní muzikanti se na sebe dívají s despektem.

Tvrdíte, že při psaní textů prožíváte mentální explozi. Jak si dokážete říct: „dost!“?

Spíš to souviselo s tím, že mě baví, když se do hudby otiskne neurotičnost a sarkasmus. To bylo vysvětlení, proč jsou ty názvy tak dlouhý. Mám za vším konkrétní storku. Proč ji neříct? Texty ještě nejsou tak dobrý, jak bych si přála, a doufám, že se ještě někam posunu.

Desku jste natočila s Tomášem Havlenem a několika dalšíma lidma pod labelem Bad Names. Tuzemský hudební průmysl vás už předem odradil od vyjednávání s jakýmkoliv velkým vydavatelem?

To ani nepřipadalo v úvahu. Fakt jsem nevěřila, že bych hudbu mohla dělat profesionálně nebo dokonce něco vydat. Pro mě vždycky byla hudba důležitá, ale protože jsem fakt žila v dojmu, že jí může fakt hodně času věnovat jen někdo, kdo umí skvěle teorii, psaní písní mi nepřišlo jako významný nadání. A přišel Tomáš. Řekl, že ty písničky jsou fakt dobrý a jdem na nich dělat. Spolu jsme založili Bad Names. Pro mě je příjemnější pracovat s někým, kdo je mi blízký, nehledě na to, že nikdo jinej by se mnou asi nepracoval tak dobře jako Tomáš. A hlavně si nemyslím, že by mi nějaký velký místní vydavatelství mohlo přivíst do cesty někoho, kdo umí pop produkovat dobrodružněji. To fakt ne. Měla jsem fakt štěstí.

Teď pracujete pro ČT24. Je pro vás Bad Names tvůrčí „safe space“ nebo máte vyšší ambice?

Byli bysme rádi, kdyby to začalo fungovat líp a získali jsme prostředky pro rozsáhlejší práci s umělcema, který se tam sdružujou, ale zatím to nebereme jako práci. Spíš se soustředíme na tvoření. Organizace labelu za ním trošku pokulhává.

Co byste poradila muzikantům, kteří si myslí, že držet krok se světem znamená sledovat dění na sociálních sítích?

Ježišmárja, nevim, to je asi blbost. (smích) Pochyby mám už vůči snaze držet krok se světem. Orientovat se je fakt důležitý, ale trendy nesmí být podle mě mantra. Nejdřív člověk musí pátrat v sobě, aby z něj mohlo vypadnout něco originálního. Že jsem byla v Americe tomu dává punc zahraniční zkušenosti. Samozřejmě je důležitá, ale kdybych na půl roku vypadla na chatu na Sázavu, bude mít obdobnej efekt. Spíš je to o tom vypadnout ze stereotypu a mít zostřenější vnímání.

Poznámka: Margo debutové album pokřtí 8. března 2019 v Café v Lese. Další příležitost s ní znovu prožít richmondské elegie budete mít v pátek 22. března 2019 o Žižkovské Noci od 22:00 na malé scéně Paláce Akropolis.