Markéta Foukalová (Lanugo): Zásadní je do hudby otisknout příběh a svou autenticitu

Muzikanty z Lanuga můžete znát i z doprovodné kapely Jany Kirschner nebo Anety Langerové. Nejvíc ze sebe ale vydali na novince své mateřské kapely, která snese srovnání s tím nejlepším na domácí popové scéně. Lví podíl na tom kromě hlavního skladatele a producenta Viliama Béreše má zpěvačka Markéta Foukalová. Na albu, jak zpívá v jedné ze skladeb, dokáže být nejen křehká, ale také divoká a nespoutaná. Tento rozhovor je ale také o tom, že můžete patřit ke špičce a být spokojení přesto, že vás mainstreamová rádia nehrají, díky svobodě a nezávislosti.

Markéto, je tvůj vztah k Lanugu pořád stejně osobní jako dřív?

Hudba Lanuga je absolutně osobním a současně svobodným prostorem pro nás všechny. Můžeme v něm projevovat všechno, co cítíme. A velmi osobní je i příběh nové desky, i když je to s ním celé trochu složitější.

V jakém smyslu?

Album vznikalo pět let a původně mělo popisovat všední věci v životě člověka. O jednotlivých věcech jsme psali průběžně a když jsme to poskládali za sebe…

… najednou to jen o těch obyčejných věcech nebylo?

Vlastně jsme už i trochu zapomněli, o čem ty písničky jsou. (smích) A zjistili jsme, že dohromady vypovídají o jednom vztahu, který někde začíná a někde končí – a že to všechno do té plánované každodennosti vlastně skvěle zapadá. Navíc je to pro nás i velmi aktuální téma. Jsme ve věku, kdy se s tím potkáváme denně. Někdo někoho potká, s tím starým je konec, někdy do toho jsou zatažené děti, to všechno jsou témata, která jsou aktuálnější než cokoli jiného. Byla a budou tu samozřejmě vždycky, my teď speciálně jsme ale ve věku, kdy se nás významně dotýkají.

Texty píše hlavně Viliam, některé máš na svědomí ale také ty. Jedna z těchto písniček, skladba Holka, mně přijde ve vztahu k vaší nové desce důležitá. Jakoby se ta „nespoutaná divokost“ týkala celé kapely. Album na mě ve srovnání s vašimi předchozími nahrávkami působí zraleji a sebevědoměji.

Mám radost, vnímám to podobně. V životě jsem se totiž přestala bát. Velkým krokem pro mě bylo už to, že jsem se stala mámou. Najednou jsem objevila novou dimenzi, zjistila, že jsem ještě i někým jiným, můžu se o to vždycky opřít. A současně jsem se dostala do fáze, kdy jsem si začala daleko víc věřit i profesně. Jsem přesně ten typ, který se shazuje a hledá svoje chyby. Uvědomila jsem si, že v některých věcech se jednoduše úplně nezměním. A současně jsem začala vnímat, že něco mám už odpracované a nemusím se podceňovat.

Podporuje budování takové jistoty i vedení pěveckého sboru BezNot, nastavují děti, které učíš a rozvíjíš, zrcadlo i tobě samotné?

Moc mě baví se koukat na děti, které máme ve sboru, jako na už dokonalé lidi. Se mnou samotnou to nikdo nedělal. Všichni jsou prostě skvělí – naše práce je v tom, je správně nasměrovat. Každý má třeba svůj nezaměnitelný barevný hlas a osobnost. Můžeme se pochopitelně bavit o tom, že někdo je trochu talentovanější. Má samozřejmě výhodu. Já to ale nevnímám jako to nejpodstatnější. Snažím se děti podporovat a rozvíjet v tom, jaké doopravdy jsou. Nemusí být přece dokonalé ve všech hudebních složkách. Svoje limity můžou dohnat zas v něčem jiném.

Jak to myslíš?

Napadá mě třeba Tom Waits nebo Nick Cave, mají nějakou skvělou hlasovou techniku? Nemají. Prostě tu hudbu milujou, mají své příběhy, jsou autentičtí, pravdiví a rozhodně nechtějí být dokonalí. A v tom jsou dokonalí.

Jakým způsobem ses v hodinách zpěvu učila zpívat ty?

Zpívání jsem milovala vždycky. Hodiny zpěvu mi pak hodně pomohly, především v tom, že jsem si nějaké dovednosti upevnila a mohla na nich začít stavět. Podstatné pak bylo to, že mi to pomohlo nalézt jistotu sama v sobě.

Hudbu Lanuga vnímám jako sebevědomý pop s velkým potenciálem, který by obstál i v komerčních rádiích, tebe vidím vedle těch největších zpěvaček na naší scéně. Jenže vy se nikam netlačíte, vybrali jste si malý, rodinný label a hrajete pár koncertů ročně. Jaké s novou deskou máte ambice?

Budeme šťastní, když se to dostane k co nejvíce lidem, podobně švihlých jako jsme my. Když se tihle lidé o nás dozví a budou chodit na koncerty. Nemáme s Lanugem ambice typu vyhrát Superstar. (smích)

O tom, že byste desku vydali u velkého labelu, který by Lanugu pomohl více prorazit, jste nepřemýšleli?

Jsme naopak hrozně rádi, že nám to klaplo s Tranzistorem. Dlouho jsme k sobě hledali někoho, s kým to bude fungovat. My všechny věci v kapele vlastně přizpůsobujeme tomu, jací doopravdy jsme, ne naopak. Do něčeho cizorodého se nepouštíme. Komfort vnímáme v přátelství uvnitř kapely, s níž si prostřednictvím volné tvorby můžeme plnit naše sny. Cestou nabalujeme lidi, kteří nám jsou podobní – a to mi přijde jako dobrá cesta. Myslím, že u nějakého velkého labelu by to nefungovalo. Naší největší ambicí je být spolu a hrát písničky, které nás baví, pro lidi, které naše hudba těší.

Jenže takových lidí by mohlo být daleko víc, začali by na vás víc chodit lidé třeba i v Brně.

Do Brna na nás nepřijde nikdo, tam už nejezdíme a bohužel jsme ho prozatím škrtli z mapy. (smích) Jezdíme ale třeba do Ostravy, nebo Letovic, kde na nás přijde hezky zaplněný klub.

Nechcete to změnit, hrát víc, také na dosud neprobádaných místech?

Ono těch koncertů není zas tak málo. Hrajeme třeba patnáctkrát za rok plus festivaly a teď toho možná bude ještě víc. Současně ale Lanugo máme nastavené tak, že nás primárně neživí. Kdyby nás živilo, samozřejmě to nastavíme úplně jinak a Lanugu nevěnujeme jen naše „zbytkové časy“. Kluci hrají s Janou Kirschner, Anetou Langerovou, Druhou trávou a s Lanugem mezi tím vším musíme nějak prokličkovat. Na druhou stranu tím, že se všichni živíme jinde, máme tu svobodu.

To ano, nic to ale nemění na faktu, že máte potenciál oslovit daleko větší množství lidí. Není to škoda? Mimo zavedená místa vás lidé neznají a promotéři si nemůžou dovolit dát vám honorář, pod který vy sami už nejste ochotní jít.

Kdybychom jezdili jen za cesťák, můžeme samozřejmě hrát každý víkend. To ale nechceme, máme rodiny a aktuální nastavení nám vyhovuje. Jezdíme jen tam, kde nás opravdu chtějí, ale jsou i momenty, kdy uděláme výjimku.

Jakým způsobem tvoříte, vzniká hudba až na texty?

Je to různé, třeba k písničce Nebe napsala text Johana Franková, Viliam na něj prakticky okamžitě napsal hudbu a já ji hned druhý den ve studiu měla snad za hodinu nazpívanou. To všechno je na výsledku znát. Přesně jsem věděla, kam mě to vede, vůbec nic jsem nepotřebovala. Ta písnička jakoby na mě spadla. Věděli jsme, že je tam všechno správně.

Tuhle skladbu aktuálně hrajeme v Radiu 1 a přijde mi možná jako nejsilnější z celé desky. Při textu „a ráno na nádraží někomu naproti pes běží / a dítě vymodlený na klíně nevěřící ženy...“ ožívají i vzpomínky na mou práci výpravčího… (smích) Současně jsou tam ale i slova, že „v tunelu zvolna mizí světlo na konci vlaku“, což může působit trochu úzkostně. A závěrečná skladba Ovoce je ještě pochmurnější...

To sice ano, ale je skvělá. (smích) Myslím, že všechny naše písničky nějaké to světlo na konci tunelu mají.

Dá se to chápat i tak, že aby víc vyniklo to „pozitivní“, musí být nějak zastoupeno i to „negativní“?

Závěr desky je pro mě takový „vnitřní hardcore“, na konci Ovoce úplně šílím. Je to takový expresivní moment, po němž vždycky přijde očista. A naději bych i v konci desky ráda viděla. Máme to vystavěné tak, že v první písničce někoho potkáš, cítíš jiskření, vzruchy, jsi nadšený, jak je to skvělé, jenže najednou přijde stereotyp a nuda. Děj se transformuje, něco získáváš, něco ztrácíš, začínáš z toho šílet a ze vztahu odcházíš. Jenže to, jakým způsobem ze vztahu odcházíš, je už na tobě. Navíc každá písnička se dá vykládat různě. Sama naději vlastně vidím i v tom konci – naději na něco nového, ať už jde o cokoli. Tím to vlastně ani nemusí být konec, ale nový začátek. Texty nejsou napsané tak, aby tě vedly přímočaře, záleží na tom, jak je vnímáš, na zkušenostech a fantazii posluchačů.

Síla vaší novinky podle mě tkví také v tom, že působí nadčasově. Mohla vzniknout klidně před deseti lety, ale stejně funguje i dnes. Sleduješ přesto i nejaktuálnější trendy v popu – to, jakým způsobem se v něm nyní začíná prosazuje deprese a úzkost, na což poukazují například hudební publicisté Karel Veselý a Miloš Hroch?

Podle mě jsou za tím vším sociální sítě, kde se vše tváří strašně krásně, ale lidé jsou tam ve skutečnosti úplně sami, jsou tam neustále konfrontování sami se sebou. Tohle obklopuje naše děti a celou generaci mladých zpěvaček jako třeba Billie Eilish, která v těchto kulisách vyrostla.

Na základě jaké zkušenosti zpíváš „hořím, stejně je mi chladno“ ty?

V něčem je to podobné, sama ale vycházím spíš ze skutečně prožitých životních zkušeností. Ty byly něčím frustrující a těžké. Nemám je ze sociálních sítí, i když čas od času padne úzkost z nich i na mě. Možná ale díky těm stinným stránkám sociálních sítí je dnešní mladá generace daleko víc vnitřní.

Částečně se pak možná i díky nim lidé o svém vnitřním světě dokážou víc bavit a roste jejich emoční inteligence.

To ano, ale zdá se mi, že doba je také daleko víc individualistická. Lidé se už tolik nebojí řešit svůj vnitřní svět, chodit například k psychologovi, řešit si své věci, prosadit se. Dřív nebylo běžné, aby se člověk tolik zabýval sám sebou. Asi na to neměl čas. Myslím si, že zdravý individualismus je v pořádku, ale nesmí se převrátit do sobectví. Je skvělé si pojmenovat, co potřebuješ, a zasadit se o to, abys to získal, ale nesmíš přitom být obrácený do sebe příliš, abys neztratil schopnost vzájemného dialogu. Taky proto vztahy dnes tak často padají, nebo mám alespoň ten pocit.

Je pro tebe mimochodem ještě nějak důležitá forma hudby? Narážím na to, že zpočátku jste s Lanugem daleko víc koketovali s jazzem, ty samotná máš zkušenosti i s tvrdšími žánry.

Jsem zastáncem věty, která zní jako klišé, že hudba je jen jedna a na formě až tolik nezáleží. Zásadní je do hudby otisknout hlavně příběh a svou autenticitu. Minulý rok jsem zpívala i klasiku, takový crossover s Duo Teres v projektu Shakespearovy sonety v hudbě, nebo moderní koledy Vánoce dospělých s jazzovým big bandem Concept Art Orchestra. Metal bych asi nedala, ale jinak je mi to vlastně jedno.

Až tak rozvolněný ale předpokládám nebude tvůj vztah k mikrofonům. Jakou značku jako zpěvačka upřednostňuješ?

Dlouho jsem to řešila a nakonec jsem dospěla k tomu, že na koncertní zpívání je pro mě nejlepší dynamický mikrofon. Shurka na mě byla moc ostrá, i když se samozřejmě bavíme jen o hodně velkých nuancích. Potřebovala jsem něco, co má větší tělo. Pořídila jsem si Sennheisera e945 a jsem spokojená. Na studiovou práci jsme pak v Sonu zkoušeli nejdřív i jednoho drahého Braunera, který je opravdu vzácností. Pro můj hlas je ale ideální starý slavný Neumann. Takový mikrofon dnes už nikdo neudělá, je to stará poctivá práce že 60. let. Každý je originál. Považovala jsem si toho, že na něj vůbec můžu zpívat.

Desku pokřtíte v Planetáriu Praha, proč jste si vybrali právě tento prostor?

Na křest se vždycky snažíme najít nějaké výjimečné místo. Předchozí desky jsme křtili ve foyer Nové scény Národního divadla nebo v Podniku na Bubenské. Chceme posluchačům při této příležitosti dát vždycky něco navíc, zprostředkovat jim mimořádný zážitek, aby nešlo jen o „normální koncert“, i když i ten se zpravidla snažíme často něčím zpestřit. Z prostor planetária, které kluci nedávno navštívili i se svými dětmi, jsme nadšení. A chystáme i projekce s designérem Skákalou, které zážitek z koncertu věřím ještě umocní.