Phil X (Bon Jovi, The Drills): Nadechni se, ku__a, jsi rocková hvězda!

Někdo se roky marně trápí v garáži. Někdo jednu natře a pak se nestačí divit, kdo mu pak volá. Phil X  takhle z kytaristy-nahrávače povýšil na plnohodnotnou náhradu Richieho Sambory (Bon Jovi), toho času v protialkoholní léčebně, a jako rozený bavič – na něm stojí a padá legendární youtubový kanál Frettedamericana – dal k dobru i další špeky. Třeba co mají společného deska jeho The Drills s Flintstonovými a Lucie s Gány. Možná víc, než sami tuší.

Hostoval jsi na Nejlepší od Lucie, ve které podle Martina Hošny „vyplynuly na povrch Guns N' Roses nebo Bon Jovi“. Ty s Bon Jovim hraješ. Co ty na to?

Mike Clink produkoval taky November Rain a grandiózní sólo na konci je zas rozložený akord podobný tomu z Always. (smích)

Jak se vůbec tvoje sólo dostalo na českou desku?

Byl jsem v losangeleském studiu, Mike zrovna tu skladbu dodělával a od našeho společného známýho na mě splašil číslo. „Zítra jedu do Las Vegas, potřebuju sólo.“ To je celé.

Běžně hraješ po stadionech pro desetitisíce. Je to už rutina?

Je to opravdu vzrušující. Mám kliku, že pro ně můžu hrát. Ti lidé mi dávají spoustu energie zpátky a já zase jim, ale pořád mě na tom nejvíc baví hraní. Je fuk, jestli hraju pro šedesát tisíc lidí s Bon Jovim nebo dvě stovky s The Drills.

Co se ti honí hlavou těsně předtím, než vlítneš na pódium?

Pushupky, salónek. Nadechni se, jsi kurva rocková hvězda.

Po odchodu Richieho Sambory jsi natočil tři studiová alba, ale ty davy asi pořád chtějí slyšet Livin‘ on a Prayer a další klasiky. Jak se s tím vyrovnáváš?

Ve skutečnosti jsem na tom prvním dělal jen přehrávky. Nebyl jsem v kapele. Teď, když točíme novou desku, už jsem součástí tvůrčího procesu. Jinak Livin‘ on a Prayer je podle mě jedna z nejlepších rockových písniček, kterou kdo kdy napsal, a taky mi připomíná dobu, kdy mi bylo devatenáct. Kdykoliv ji hraju před tolika tisíci lidma, mám z ní husinu.

Serveru AntiHero jsi tvrdil, že se při hraní těch starých fláků můžeš trochu rozmáchnout. Jak a kdy?

Kdykoliv se rozjel Richie. Když jsem začínal, sóla z Beauty Face, Lay Your Hands on Me nebo Keeping the Faith jsem hrál jak z desky a v pohodě. Always je vždycky oříšek. Někdy je to bomba a jindy jenom fajn.

Máš za sebou víc hostovaček než sólových alb. Letos jste s The Drills vydali nové album. Cítils, že si jako autor něco dlužíš?

Vůbec. Rád hraju s Bon Jovim a točím s nimi desku, ale pořád hlavně píšu písničky. Rád čas od času někam vyrazím i s The Drills. Proto příští rok jedeme evropské turné a budeme vydávat desku.

Která část tvojí osobnosti se nejvíc obtiskla do Stupid Good Lookings?

Texty Bon Joviho jsou strašně chytré, ale polopatické. Já se snažím, aby si je lidi mohli vyložit víc podle sebe. Někdy jsem vtipný, někdy záhadný. Baví mě je přimět číst víc mezi řádky. Taky se do mý tvorby promítají všichni moji oblíbenci.

Jestli jsi chtěl přimět lidi číst víc mezi řádky, proč se ta deska jmenuje Stupid Good Lookings?

Po epizodě Flintstonových se špionem. Madam X Freda a Barneyho získala pro spolupráci a kdykoliv to posrali, říkala jim: „Stupid Good Lookings.“ (smích)

Seznam VIP hostů na albu byl hodně dlouhý. Glen Sobel (Alice Cooper, Mötley Crüe, Richie Sambora, Paul Gilbert), Brent Fitz (Slash, Vince Neil, Gene Simmons), Matt Chamberlain (Bruce Springsteen, Eric Clapton, David Bowie) nebo Abe Laboriel Jr. (Paul McCartney, Sting). Vypadá to, že jsi hledal spřízněné duše, další studiové hráče.

A taky spoustu různých bubeníků. Když jsem psal, říkal jsem si, že tohle je přesně pro Aba a tohle pro Matta. Na hodinu a půl nebo den a půl, kdykoliv někdo přišel do studia, když jsme tam s Danem (basák Daniel Spree) byli, aranžovali jsme a fungovali jako regulérní kapela. No Woman of Mine jsme nabírali čtrnáctkrát. Vždycky s jiným bubeníkem.

Jak ses popasovali s tím, že teď jseš lídr ty?

Je to obrovský rozdíl, ale užívám si obojí. Být na sto procent Phil X v The Drills i na šedesát, když se vezu na zadním sedadle v dodávce s Bon Jovim.

Jak se při skládání projevilo, že většina hostů jsou studioví hráči?

Bylo pro mě důležité, aby každý mohl něčím přispět. Nezáleželo na tom, že to nejsou lídři. Na druhou stranu, ani Taylor Hawkins z Foo Fighters se nepovyšoval.

Znals je předtím, než se z nich stali nahrávači ve velkých kapelách?

Ne, potkali jsme se už jako týpci ze studia. S Kennym Aronoffem (Chickenfoot) jsme hráli spolu snad na dvaceti nahrávkách. Třeba na nahrávkách Tommyho Lee hraju od chvíle, kdy jsme se potkali, už dvacet let, a za ty roky se z nás stali kámoši. Prostě děláme strašně dlouho muziku, ale od školky se fakt neznáme. (smích)

A jak se studiový hráč stal z tebe?

Všechno začalo jedním koncertem. Natíral jsem garáž Scotta Humphreyho (producent Methods of Mayhem Tommyho Lee). Zrovna sháněl záskok. Pak dal číslo Robu Zombiemu, ten zas Alici Cooperovi a už to jelo.

Zkrátka nejlepší reklama je osobní doporučení. Proč tě sledovalo tolik lidí, když jsi jim předváděl archivní kytary na kanále Frettedamericana?

Hrál jsem, zpíval a dělal srandu. (smích)

Jak ses k tomu vlastně dostal?

Byla to náhoda. Fakt jsme nevěděli, co děláme. Žádní influenceři nebyli. Vzal jsem kytaru, zahrál, hotovo, vidíme se za týden. A pak jsem začal víc zpívat, hrát sóla, dávat lekce, mluvit o aparátech, pedálech a být vůbec víc naučný. Nabalila se kapela a spousta dalších lidí, něco jsme natočili ve studiu Foo Fighters nebo Tommyho Lee. Nejdřív to byla zábava a úplně přirozeně to vyrostlo v show Phila X. Řekl bych, že už má své publikum.

A byl to tvůj nápad nebo hudebnin, kde jste natáčeli?

Opravdu spíš jen můj. Jsem sám sebou, a když nástroj za padesát litrů (1 milion korun) hraje úplně z prdele, poznáš, že mě to nebaví.

Nechal sis navrhnout ESP-LTD Viper a stejně slavné Xgéčko od Framuse. Co se ti na esgéčkách tak líbí? Mně přijde, že proti Les Paulu nezní tak delikátně a masivně.

Hlavně přístup do vyšších poloh k třiadvacátému a čtyřiadvacátému pražci. Na esgéčku je to sranda. Proto taky rád hraju na hraně jeho možností. Jinak jsi mimo. Ve Frettedamericaně jsem hrál na pět tisíc kytar. Dělají to P90tky snímače. Jsou hodně dynamické a stažený znějí ještě líp.

Zkoušel jsem pár levnějších Zmijí a nezněly moc přesvědčivě. Proto mě trochu překvapilo, že na jednu hraješ.

Taky je to jediný ESP, který mám rád. Nemám rád jejich verzi Les Paulu (Eclipse) ani nic dalšího, ale z nějakýho důvodu je z Viperu 301, když vyměníte snímače, strašný dělo. Mahagon, palisandr, P90tky a je to nářez. Když jsme točili první album s Edge of Excess (1992-1993), používal jsem ho stejně jako Les Paul 335 nebo Juniora.