Plini: Masterclass introvertní

Nejzářivější lektorskou hvězdou hudebního kempu Musicians byl progresivní protinožec Plini alias Future of Guitar Music (© by Steve Vai). Pojďme na něj trochu s odstupem zavzpomínat.

Po úvodní hudební ukázce začal překvapivě otázkou do publika: „Kdo z vás hraje na kytaru a skládá muziku? OK, skoro všichni. A komu je jasné, co a jak to všechno dělat? Nikdo? No vidíte, rozdíl mezi skutečnými hvězdami a mnou je mnohem větší než mezi mnou a vámi, protože já obvykle taky moc netuším, co přesně dělám…“

Takovýmhle odzbrojujícím způsobem odstartovalo poklidné povídání o tom, jak je vlastně jednoduché se stát světoznámou vycházející hvězdou uznávanou největšími kytarovými hrdiny a hned pokračovalo dalším šrapnelem – většinu svých věcí Plini nahrál v pokoji, kde spí (tedy bedroom hero doslova a do písmene). Pobavil také popisem vzniku své první „ostré“ nahrávky na dětskou ¾ španělku nasnímanou mikrofonem z webkamery, kterou „vylepšil“ nějakým distortionem z Garage Bandu. Od té doby se snaží znít míň strašně. Absolvoval jazzovou školu a studoval architekturu, ale hlavní zdroj vzdělání byl pro něj youtube.

Vypíchl dva hlavní body, se kterými se zřejmě musí potýkat každý muzikant:
1) Jak neznít jako špatná verze svých vzorů
2) Jak monetizovat své snažení, aby vznikl prostor se hudbě věnovat

Fází napodobování prochází patrně každý, i Plini zněl nejdřív jako Dream Theater a potom jako Steve Vai. Je ale dobré se snažit to rozvinout a různě kombinovat, např. použít DT rytmiku + sólo jako David Micic). Potom se soustředit na svoje typické věci a přednosti a na těch co nejvíc pracovat (o tom potom proběhla také velmi zajímavá diskuze v rámci kytarových lekcí), poslouchat a analyzovat, co se ti líbí. Ale ani ne tak notu po notě, jako spíš se soustředit na charakteristické prvky stylu, atmosféry a ty se snažit pochopit, vystihnout, naučit a případně zapracovat do svého vlastního arzenálu.

Monetizace neboli zpeněžování je dnes díky všemožným technologiím nejjednodušší v dějinách existence lidstva a zároveň díky totální přesycenosti (logický dopad té jednoduchosti = může to dělat „každej“) také paradoxně náročná a bez jednoznačných návodů. Plini nemá žádného manažera ani label, pouze Gmail a Instagram, svoje první nahrávky nabídl zdarma na internetu a pak se všechno začalo nabalovat jako sněhová koule. Při studiu architektury ve volném čase nahrál EP, kamarád mu udělal obal a pak už jenom nastudoval, jak ho dostat na iTunes. Architektura mu pomohla rozšířit umělecké obzor, umí si např. vybrat vhodné fonty písma, ví jak některé věci vyrobit levněji. A byla (důsledkem nedostatku spánku) i dobrým tréninkem na turné, které na svém Instagramu často dokumentuje i z pohledu architektonického. K této práci už by se ale vrátit nemohl, protože vypadl ze soustavného studia moderních softwarů a zákonných požadavků, kdy se např. v Austrálii s nadsázkou každý rok mění norma na výšku schodu o 1 mm… A pak že byrokracii umíme jenom u nás.

Zvuky hledá tak, aby se k sobě hodily, delay a reverb pracuje za vás a můžete si dát klidně kafe (což názorně předvedl při hraní pitím v doznívajících pasážích). Všechno nějakým způsobem vyplňuje prostor a vyplatí se přemýšlet, jak to seskládat dohromady, aby se to spolu nepralo, nebo naopak jak to udělat ještě vzdušnější, prostorovější a nadýchanější. Dříve myslel, že kompresory nejsou dobré, protože omezují dynamiku, ale postupně se je naučil používat a dnes je s nadsázkou dává na maximum. Při rozboru songu vysvětloval, jak se opakují a rozvíjejí motivy, jak orchestr podmalovává sólo a posteskl si, jak by bylo skvělé, kdyby pod kytarou hrála např. živá marimba. Ale rozpočet má bohužel jenom na židli a laptop, takže využívá samply. Hudební teorii používá pouze primitivně, pro skládání si vybral jenom pár základních věcí, jako kontrast, repetice a zná základní tóny v akordech, ale moc nad nimi nepřemýšlí.

Jedním z jeho poznávacích znamení je kytara od firmy Strandberg* kterou mu jednou v zákulisí půjčil kytarista z Tesseract... a Plini pak poprvé v životě napsal „business mail“ ve stylu – jsem ten a ten a jsem nadšený z vašich nástrojů, co mám udělat, abych nějaký získal? To je ještě Ola Strandberg vyráběl v garáži a nejdřív přes Skype a potom i osobně se spřátelili i s takovými vtipnými náhodami/znameními, jako je např. stejná oblíbená značka bot. Kytara osazená snímači Suhr je lehká, rezonantní, ergonomická a díky patentovanému speciálně tvarovanému EndurNecku se ruka tak rychle neunaví.

Hraje nejčastěji přes multiefekt AxeFx, který mu nastavovali přímo lidé z Fractal Audio, on to tolik neřeší a svoje presety zájemcům klidně pošle. Při cestování používá také Atomic Amplifire, který je mnohem menší. A protože umí používat takzvané impulsy (o nich podrobněji někdy příště), tak zvuky jsou dostatečně kvalitní. Struny 10-46 a trsátka Dunlop Primetone, které mu na turné bere i David Maxim Micic (smích).

Inspirací jsou mu např. Beatles, australský pop, Snarky Puppy, fusion nebo když slyší písničku Justina Biebera, která samozřejmě není dobrá, ale vždycky se tam najde nějaký zajímavý detail, co stojí za to zkombinovat s něčím úplně odlišným, takže tak třeba napsal písničku s popovým zpěvem a prog metalovým podkladem. Takhle „ukradl“ Jakubovi Zyteckemu jeho pop-progovou fúzi. Používá i prvek od Dream Theater – zkreslená kytara s dvanáctistrunnou akustikou, nebo když slyšel jak Pat Metheny podmalovává kytaru zvonkohrou, tak to začal používat všude a udělal si z toho svůj charakteristický detail „bell sound over guitar“. Hrál už mnoho různých stylů od Queens Of the Stone Age, Mastodon, AC/DC, přes Vaie, Satrianiho, Opeth, Meshuggah až po sólo kusy na nylonku ala Animal As A Leaders. Stejně chce pořád znít jako Dream Theater a jednou se mu to určitě podaří (smích). Chtěl by také spolupracovat s někým z popu (jednoduché kytary) a budoucnost hudby vidí v multikulturním míchání a hledání inspirace odjinud.

Plini, ač navenek působí jako introvert, vyzařuje z něho jakási klidná síla osobnosti. Dokazuje, že světového věhlasu lze dosáhnout bez přehánění i z ložnice a jeho stále pevnější status na scéně potvrdila čerstvá anketa slavného serveru MusicRadar, který ho zařadila mezi 10 současných kytarových virtuózů, které musíte slyšet. Příště se ještě můžete těšit na třetího z „DjenTria“ (jak jsme je na kempu překřtili), polskou senzaci Jakuba Zyteckého.