Překrásná data o hudbě

Kdy za posledních čtyřicet let vydělával víc DC a kdy Marvel? Jaká dívčí a chlapecká jména se dětem mezi lety 1880 a 2019 dávala nejvíce? Které země budou po roce 2019 nejlidnatější? Že jste si podobné otázky nejspíš nepoložili nebo vás dokonce ani nenapadly, ještě neznamená, že by vás nezajímaly odpovědi. Právě na hypnózu sloupcovými grafy sází od letošního července raketově rostoucí youtubový kanál Data is Beautiful.

Jeden z posledních postů se týká nejprodávanějších hudebníků za uplynulých padesát let. Statistika možná je přesná věda o nepřesných věcech. Přesto lze ze strohé řeči prodejů vyčíst nejen, kdy se které kapele nebo interpretovi nejvíc dařilo, ale také proč.

Michael Jackson by se nestal samozvaným králem popu, kdyby ho cestou na vrchol nevzala s sebou MTV (1983). Obdobně by hitparády roku 1997 neovládl sir Elton John, tou dobou skoro pětadvacet let za zenitem, bez Candle in the Wind (1973), kterou zahrál o pohřbu princezny Diany.

S třiceti a víceletým odstupem nepřekvapí ani to, že první polovině sedmdesátek vládl hard rock, druhé disco a přelomu 80. a 90. let zase (rockoví) blázni ze stadiónů. Jenže co současnost, o které zlí jazykové tvrdí, že možná až moc žije minulostí?

Vrchol prodejního žebříčku moc nostalgií netrpí. Jen rockové dinosaury trochu překvapivě nesmetl asteroid jménem Nirvana, ale až se zpožděním koncem 90. let Eminem, čímž otevřel dveře dalším rapperům jako Jay-Z, Kanye West, Lil Wayne, Flo Rida nebo Usher. Úděl rock‘n‘rollu na začátku tohoto tisíciletí už jen zpečetila výrazná feminizace hitparád (Britney Spears, Christina Aguilera, Lady Gaga, Katy Perry, Rihanna).

Výjimkou z pravidla budiž veteráni z AC/DC. Jim i všem ostatním, kteří mají fanoušky s řekněme konzervativnějšími spotřebitelskými návyky (Garth Brooks, Shania Twain) tou dobou hrál do karet obecný propad prodejů zapříčiněný internetovým pirátstvím. Tento pokles zastavila až poslední Velká recese (2008).

Paradox je to jen zdánlivý. Kytary Martin také na Velkou hospodářskou krizi vzpomínají jako na svůj zlatý věk. Obojí lze uspokojivě vysvětlit potřebou uniknout před všední realitou. Nejistotu na finančních trzích lze vidět i za úspěchem Eda Sheerana, krále nostalgického (spíš zapomínání než) vzpomínání, i rappera Kendricka Lamara, který se naopak postavil jednomu z důsledků krize, narůstajícímu rasismu.

Jako jediná neotřesitelná jistota se v grafu jeví kulturní převaha Británie a Spojených států s tím, že se její těžiště v průběhu 90. let přesunulo za Atlantik. Korejský DJ Psy ji ve velkém (Gangnam) stylu přerušil pouze v roce 2013. Přesto bych v blízké budoucnosti nevylučoval masivní nástup Dálného východu. Západní kulturu čínské a japonské vlivy regenerují už od 80. let. Je s podivem, že toho ještě nikdo z tamních umělců nevyužil na cestě ke globální slávě.

Bez šance ale nejsou ani další angažovaní nebo depresivní rappeři (Drake), případně nezletilé zpěvačky, které upřímně děsí stav světa, jenž jim po rodičích zůstane (Billie Eilish). Lidstvu hrozí zánik vlivem emisí skleníkových plynů. Kult tvrdé práce se vzdaluje zkušenosti už i vyšší střední třídy, která také pracuje čím dál tvrději, aby si udržela aspoň, co ještě má. Proto je mj. dlouhodobě těžko udržitelné zdání, že deprese je čistě osobní problém.

Přesto je pro zábavní průmysl pořád únosnější absorbovat své kritiky, znevěrohodnit je a ustupovat jen v dílčích záležitostech, než se nechat přimět k opravdu radikální změně. Už proto, že jejím hlavním artiklem jsou sny.