PRS SE Mark Holcomb HB 2018: Does It Djent? Si piš, ku**a!

Kamarád přestal na kytary hrát. Místo toho je sbírá. Než odešel do Londýna, dovolil mi si na chvíli zahrát na jeho originální PRS za sedmdesát, nikoliv dvacet tisíc. Nikdy předtím jsem se necítil tak velkopansky. Jako by mě přijali ve sněmovně lordů v doutníkovém salónku. Potom jsem něco podobného zažil už jen jednou. To když jsem vzal do ruky PRS SE Mark Holcomb HB 2018.

Tenhle model jsem původně půjčil namátkou, abych měl srovnání s podobně drahým a exkluzivním PRS SE Santana SY 2018. Jméno Marka Holcomba mi v tu chvíli celkem nic neříkalo. Od trochu labilní santanovské klasiky jsem se potázal se zlou, kdežto druhý nástroj mně, nepatrně zušlechtělé metle, překvapivě dokonale padnul. Až potom jsem se začal pídit, co je ten Holcomb vlastně zač. Když jsem zjistil, že hraje v Periphery, které samozřejmě znám, mohl jsem se propadnout hanbou. To je odpověď na celou hádanku!

Jestli jiné signature modely trpí přílišnou osobitostí, tohle PRS určitě ne. Vlastně je to tak správně. Necítil jsem se jako Holcomb, ale jako někdo, pro koho tuhle kytaru navrhli. Z denního snění mě vytrhnuly až kobylka a otvory pro válečky strun. U takové bestie mi chromová úprava na rozdíl od tmavého matného nátěru na klidu zrovna nepřidá. Co se konců strun týče, ty bych si spíš nechal vsadit do těla v jedné úzké kartuši, tedy tak, jak je to u PRS SE Santana SY 2018.

Jinak kytara vystihla každý můj úmysl. Bylo fuk, jestli šlo o utahaný, zemitý postgrunge à la Staind, postmetal v podání Ocean nebo hrubou djentovou morseovku. Načisto si zachovala zvuk příznačný pro nástroje od Paula Reeda Smitha a spolehlivě se podlazovala. Poťáky nebyly choulostivé vůči potu ani náhodnému dotyku. Přiměřeně robustní single cut každé kilo zesílilo aspoň dvakrát, a to i díky výkonným pasivním snímačům Seymour-Duncan.

Zkrátka moje víra, kdovíjak skvělý že jsem to s Gretschem G5421 Jet Club neudělal kauf století, se otřásla v základech. PRS SE Mark Holcomb HB 2018 sice stojí třikrát tolik, tj. sedmadvacet tisíc, ale podává výkony jako přinejmenším dvakrát tak drahý kousek. Když budu parafrázovat jistého významného architekta, kterému nemůžu přijít na jméno, protože si na něj nevzpomenu: „Když se ta věc povede, pamatujeme si ten zážitek a ne jeho cenu.“

(Pozn. editora: Této kytaře se budeme věnovat v recenzi ještě jednou příští týden. Vezme si ji do parády také kolega Stanley.)