Rozbíjení kytar: show a rituál, dokážete to taky?

Že Pete Townshend z The Who byl patrně prvním dnes známým umělcem, který v rámci show na podiu zničil svou kytaru, jsem zmínil už minule. Ostatní kytarové buřiče jsem přesunul až do druhého dílu. Kteří experti to jsou? Pokládáte jejich kousky za frajerskou součást show a rituál? Dokázali byste kytaru s grácií rozsekat taky? A propo, víte vlastně, že v případě Townshenda to prý nebyl úmysl? V roce 1964 The Who totiž hráli v londýnském klubu Marquee, kde byl na podiem nízký strop: "Chtěl jsem z kytary vymáčknout co nejvíc vazby a hluku, a tak jsem s ní začal mávat okolo sebe a omylem jsem s ní škrtl i o ten nízký strop. A protože Rickenbackery se v té době vyráběly z křehkého dřeva, zlomil se jí krk. Všichni se začali smát a já se musel tvářit, že jsem to celé udělal schválně. Nezbylo mi, než začít tou kytarou mlátit o zem a roztřískat ji úplně". Divácké nadšení pochopitelně nebralo konce. Většina lidí si opravdu myslela, že to byla součást show – a kapela vycítila příležitost, jak být ještě víc originální a hlavně se odlišit od konkurence, "hodných chlapců" The Beatles. Po čase pak už samozřejmě nestačila jen kytara: ve finále na podiu z aparatury a nástrojů zbyla jen hromada třísek. Působivé, leč trochu neekonomické, říkával jejich manažer. Ve druhé polovině šedesátých let dosáhla popularita ničení nástrojů takové úrovně, že se pro výrobce nástrojů začínala stávat dobrou reklamou. Leckdy slavným muzikantům dodávali nástroje zdarma jen proto, aby je na podiu mohli teatrálně zničit. Tento svérázný způsob pódiového projevu se nakonec dostal I do slavné Zvětšeniny. Italský režisér Michelangelo Antonioni chtěl při natáčení filmu po kytaristovi Jeffu Beckovi, aby během scény, kde The Yardbirdsv hrají v klubu, rozbil svou kytaru. Jeff mu na to prý opáčil: "Proč si na to nepozvete Townshenda, ten to umí mnohem líp než já." Nicméně dílo nakonec dokončil sám.

Tento trend nemohl bez povšimnutí přejít ani kytarový guru Jimi Hendrix. Ten ovšem tento kousek povýšil na úroveň rituálu. Své kytary na podiu zapaloval a vyprovázel je na 'onen svět'. "Ničení a zapalování kytar pro mě bylo něco jako obětování, protože člověk nejčastěji obětuje to, co nejvíc miluje. Já vždycky nejvíc miloval svoji kytaru," říkal. Svou první kytaru Jimi Hendrix zapálil v roce 1967 na festivalu v Monterey – a tento okamžik vstoupil do dějin rockové hudby. V témže roce totéž zopakoval v Londýně a Stratocaster v barevné úpravě "sunburst" si přímo z podia odnes Frank Zappa, zrekonstruoval jej a v roce 1976 na něj nahrál své album Zoot Allures. Poté na kytaru zapomněl a odložil ji pod schody ve svém domě, kde ji později našel jeho syn Dweezil, několik let se s ní sám chlubil a začátkem devadesátých let tuto Hendrixovu kytaru prodal v aukci za půl milionu liber. V sedmdesátých letech přestalo být ničení nástrojů na novinkou a zařadilo se do repertoáru spolehlivých pomůcek pro rozvášnění rockového davu. S úspěchem to začali využívat i mnozí jinak konzervativní hráči. Zejména Ritchie Blackmore v tomto období toto "umění" dotáhnul k dokonalosti. Pokud si pustíte prakticky jakýkoliv video záznam s jeho kapelou Rainbow a některá vystoupení s Deep Purple (zejména proslulý záznam California Jamming z roku 1974, kde Ritchie rozbil prakticky celé podium), všude na vlastní oči uvidíte destrukci Stratocasteru.

S nástupem punku koncem sedmdesátých let došlo k určité renesanci rozbíjení kytar – vrátil se do něho prvek spontánnosti. Ten ovšem záhy vyprchal během následující dekády, kdy se z ničení kytar stalo pouhé divadlo dokreslující "pravou" rockovou show. O čemž svědčí i fakt, že kytary začali ničit i členové nablýskaných Kiss. V devadesátých letech do hudebního světa ale vtrhnul grunge a nastartoval novou vlnu ničení nástrojů. Pro zpravidla frustrované muzikanty tohoto žánru bylo likvidování nástrojů vítanou psychoterapií. Nekorunovaným králem v této disciplíně se stal pochopitelně Kurt Cobain. S jeho záchvaty nespoutané destrukce se do pomalu už vyčpělého gesta znovu vrátil odlesk autenticity a upřímnosti, což byly zároveň i ty hodnoty, které proklamoval celý žánr a který přitáhl pozornost milionů fanoušků. Po smrti Kurta Cobaina tento prvek ale prožil další propad, a to až na samé dno. V současnosti už totiž kytary zapalují a rozbíjejí i kinder punkové kapely jako Green Day a dokonce i emo písničkář Conor Oberst. Takové divadlo už je ale ovšem spíše k pousmání. A tak čest tomuto svým způsobem druhu umění, dnes zachraňují jen některé "staré páky". Vztyčený prapor grácie tak drží snad jen Yngwie Malmsteen, který dodnes dokáže nepůsobit úplně trapně. Zdatně mu v tom sekundují ještě snad Joe Perry nebo Paul Stanley.

Plánujete na podiu sami zničit svou kytaru? Tolik k historii. Kdyby ale speciálně u vás přišlo na věc – víte, jak nejlépe na to? Že hlavní motivací kromě nešťastných náhod bývá zejména pobavení a rozvášnění diváků, jsme si řekli. Pokud byste se ale i vy chtěli rozloučit se svou starou kytarou a rozhodli se tímto způsobem uvolnit i trochu vlastních emocí, předně se na to musíte pořádně připravit. Destrukce kytar, ačkoliv se může jevit jako vrcholně spontánní a někdy až zběsile šílená, je totiž povětšinou dokonale připravená show. Kytaristé mají většinou dopředu promyšlené, při které skladbě ke zničení nástroje a jakým způsobem dojde, aby eliminovali zranění sebe samých i spoluhráčů, zejména v případě vyhazování kytar do výšky. To vše je potřeba alespoň trochu nacvičit: nikdo z vás se přece nechce na pódiu ztrapnit. Pokud se odhodláte k podobnému kousku, měli byste navíc znát slabá a křehká místa své kytary a také o co s ní můžete praštit, aby destrukce netrvala půl hodiny a nevytratil se efekt spontánnosti. Osobně jsem byl na koncertě Kiss svědkem toho, kterak se Paul Stanley usilovně snažil rozbít kytaru a ona ne a ne povolit.

A ještě jeden faktor v této show hraje nezanedbatelnou roli: faktor ekonomický. Kytaristé si totiž obvykle svých nástrojů váží a mají k nim určité pouto. Zvláště k těm, na které hrají léta a které zásadně definují jejich zvuk. Blackmore by tak těžko obětoval některý ze svých starých Stratocasterů: ničil obvykle levné kopie, na které předtím vždycky zahrál sotva pár tónů. Malmsteen by pak asi také nikdy nezlikvidoval cokoli ze své sbírky takřka 250 Fenderů. Jedním z mála, komu bylo opravdu všechno jedno, byl asi jen Kurt Cobain, který byl schopný rozbít i kytaru za 10 tisíc dolarů. Dokonce i divoch Townshend začal časem "šetřit" a přestal ničit zesilovače. Stavěl si na podium zesilovače dva: jeden originál, na který hrál, a druhý obsahující jen šasi, bez elektroniky a reproduktoru. Stejný trik ostatně užíval i Peter Buck z R.E.M., který na závěr koncertu také rád z pódia zkopával svůj zesilovač Vox. Tento kousek neváhal předvést i u příležitosti uvádění skupiny R.E.M. do The Rock and Roll Hall of Fame, tedy na ceremoniálu, kde se obvykle i divocí rockeři drží přeci jen trochu zkrátka. Tak co, jak to sami s rozbíjení kytar nebo jiných nástrojů máte? Jdete do toho nebo alespoň znáte někoho, kdo by něco takového dělal u nás v Česku? Podělte se s námi na Facebooku. Za sebe skončím slovy jazzového kytaristy Johna McLaughlina: "Než abych nějakou kytaru, byť sebelevnější, rozbil, raději ji někomu dám."