Rukověť elektroakustického kytaristy, 2. díl: snímače

Elementární věc pro zesílení akustické kytary je snímač, uváděl jsem už v prvním dílu. Existuje jich spousta a každý má svoje silné i slabší stránky. Pojďme si je trochu přiblížit, abyste se jako akukytaristé mohli snadněji rozhodnout, který je pro vaše použití a styl hraní nejvhodnější.

Snímač nebo také měnič (často se setkáte s termínem transducer) totiž mění vibrace na elektrický signál. Protože zvuk akustické kytary tvoří komplexní vibrace a rezonance ozvučné i zadní desky, lubů, strun i krku, navíc v interakci s vlastním prostorem (dozvuk), tak je její snímání docela výzva. Proto postupně vzniklo mnoho konstrukcí, z nichž se díky neviditelné ruce trhu vyprofilovaly během let tři nejpoužívanější typy snímačů.

UST – Undersaddle transducer

Kvůli nedostatečné terminologii se občas musím uchylovat k anglismům, nebo jste někoho někdy slyšeli říkat podsedlový nebo podkobylkový snímač? Spíš jste se setkali s pojmem piezo, což je sice největší část podmnožiny UST, ale nikoli kompletní, a navíc to taky není česky. Ale nezávisle na použitém materiálu je to vždy tenký plátek (lanko, váleček) vkládaný pod kobylkové sedlo. Pro svoji jednoduchost a poměr cena/výkon je to jednoznačně nejpoužívanější typ snímače, jenž nabízí celá řada firem jako Fishman, L.R.Baggs, Shadow nebo B-Band.

Výhodou je konzistentní zvuk, neviditelná instalace, rychlá odezva, slušná odolnost vůči zpětné vazbě, ale při razantnějším hraní mohou vznikat nepříjemně „drátěné“ špičky, pro které se vžil termín „quack“ a syrový zvuk bez přidaných efektů (o těch v některém z příštích dílů) může znít až nepřirozeně. Kdo byl na koncertě legendárního Tommyho Emmanuela (mě najdete v osmé řadě vlevo), možná si vzpomene, že když se pořádně rozvášnil, tak to „střílení“ už nezvládaly žádné kompresory. Vždycky je to něco za něco. Při snaze vlastně nereálně zesíleně přenést intimní zvuk kytary mezi tisíce posluchačů se nám těžko podaří popřít fyzikální zákony, k určitým kompromisům nutně dochází.

Magnetický snímač

Ten je původem nejstarší a je variací klasického snímače pro elektrickou kytaru. Z podstaty magnetismu je jasné, že funguje pouze pro kovové struny a lze ho velice snadno nainstalovat do ozvučného otvoru bez nutnosti jinak zasahovat do kytary. Proto bývá častou první volbou a navíc ve dvoucívkové variantě (HB humbucker) je ze všech snímačů nejodolnější proti zpětné vazbě, díky čemuž je vhodný pro vysoké hlasitosti. Zvuk bývá kulatější s pomalejším atakem, neprojevuje se v něm příliš tělo kytary a dobře se efektuje, pocitově však může připomínat spíše zvuk elektrický než akustický. Znovu je nabízený celou řadou akustických firem Fishman, L.R.Baggs, ale také Dean Markley nebo Seymour Duncan (což je slavný výrobce hlavně snímačů elektrických).

SBT – soundboard transducer

Snímače deskové jsou nejmladším přírůstkem do rodiny. K jejich rozšíření významně přispěl probíhající boom mladých kytaristů (zjednodušeně hrající fingerstyle), kteří používají celou řadu perkusivních technik, které deskové snímače (jak už z názvu vyplývá, se lepí na ozvučnou desku) výborně přenášejí. Používají se také u nástrojů, pro které jsou předchozí snímače složitě instalovatelné (lubovky, etnické atd) a vyznačují se teplým, dřevěným zvukem. Snášejí i ostřejší hru bez nepříjemných dynamických špiček. Jsou však více náchylné na zpětnou vazbu a výběr jejich umístění je zásadní, jinak můžou znít hluše nebo krabicovitě. Ověřené firmy jsou např. K&K, Schertler, Shadow nebo B-Band.

Protože vykládání o zvuku je tak trochu tančení o architektuře (© Frank Zappa), tak na stránkách již zmiňovaného Douga Younga si můžete sami v klidu proposlouchat ukázky téměř 80 snímačů a nasměrovat se podle svého osobního vkusu.

Ideální by samozřejmě bylo mít i v kytaře nainstalované tři snímací systémy pro dokonalé srovnání jako v následujícím videu.

Součástí těchto snímačů bývá téměř vždy preamp (předzesilovač), který získaný signál vhodně zesílí a může nabídnout i základní ekvalizaci nebo šikovnou integrovanou ladičku. Postupně se totiž ukázalo, že aktivní cesta vyžadující napájení (nejčastěji 9V baterii) je na pódiu výhodnější než systém pasivní. Častý je také dotaz a obava ze znehodnocení kytary dodatečnou instalací snímače a preampu. Osvědčená cesta je si drahé špičkové a případně vzácné kytary nechat na natáčení ve studiu a koncerty obrážet s vhodnějšími (odolnějšími a levnějšími) nástroji, protože plný potenciál vysoce dynamicky responzivního nástroje nejen že v případě amplifikace většinou nevyužijete, ale naopak to může být spíš zdrojem nepříjemných komplikací s akustickou nemesis – zpětnou vazbou.

Závěrem bych doporučoval se při výběru snímačů se spolehnout na ověřené, výše jmenované firmy, přestože s trochou snahy můžete narazit na jejich čínské kopie tvářící se identicky a samozřejmě za zlomek ceny. Dokonce i jejich projev může být až překvapivě dobrý, avšak v naprosté většině jsou tyto (nejčastěji Fishman preampy) doplněny nejlevnějším lankovým (ohebným) snímačem, se kterým může být spojena celá řada problémů. Na rozdíl od snímačů originálních vyžaduje velice pečlivé vyladění při usazení a často přes všechnu snahu neúspěšné (rozdíly v hlasitosti strun apod). Také je třeba být ostražitý na bazaru, protože místní filutové (preferující patrně pouze #kšefty) nabízejí tyto kopie jako originály. Po mnoha testech a neblahých zkušenostech jsem se v tomto segmentu stal živoucím příkladem známého bonmotu, že nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci.

A příště se podíváme i na přecitlivělé zoubky mikrofonů…