Přejít k hlavnímu obsahu
Honza Hrbek - Po, 24.06.2019 - 13:00

Rutinérstvím nezaujmeš – jak se pozná dobrý kantor?

Dobrý učitel je prvním předpokladem pro úspěšného žáka. Není zárukou, stejně jako není zárukou pouze talent, nebo pouze píle. Ale dává do celé rovnice část, bez které to téměř nejde. Pokud si dokážete představit dítě – žáka jako prázdnou sklenici, která čeká na naplnění, pak je učitel zodpovědný za to, že vědomosti končí ve sklenici a netečou všude okolo, zatím co žák zůstává učivem nepolíben. Podívejme se na zkušenosti z výuky a na některé věci, které u učitele hudby hledat.

Pár týdnů před psaním tohoto textu jsem vedl rozhovor s Honzou Plášilem, který šéfuje v Kytarách basové sekci. Jedna z věcí, na kterou jsem se ho ptal, a která se do rozhovoru nakonec nedostala, je jeho vztah k vyučování. Věděl jsem, že Honza má zkušenost s učením na ZUŠkách v Praze a Liberci, hru na basu učil šest let. Když jsem se ho zeptal, jestli mu učení chybí, odpověděl bez zaváhání. „Chybí! Žák, mladej člověk tě totiž drží nohama na zemi, vždycky. Protože je bezprostřední – řekne ti, že se mýlíš. Dá ti to najevo a to je super. Musíš ho zaujmout a to nejde tím, že jsi rutinér, že už to umíš. Takže mu musíš tu energii dát a on ti ji dvakrát vrátí. Nadšení mladýho člověka tě hrozně nabije. Ale jak to začneš flákat, dokáže tě o to víc naštvat. Ale v tu chvíli je ta chyba na straně učitele, aspoň jsem o tom přesvědčenej,“ popsal svou zkušenost z učení. „Důkazem je dnes asi čtyřiaosmdesátiletej Ruda Mihulka, kterej vede big band na Liberecký ZUŠce a pořád má tu jiskru v oku, protože je v kontaktu s mladejma lidma,“ přibližoval Honza svoji zkušenost.

Tradiční vzdělávání není pro všechny

Honza Plášil není sám v přesvědčení o zásadní roli přístupu učitele. Podobnou odpověď dostal i redaktor prestižního magazínu JazzEd, když se Esperanzy Spalding, držitelky cen Grammy a jedné z nejvýraznějších osobností současné jazzové scény zeptal na radu, nebo povzbuzení, které by nabídla jazzovým učitelům, odpověděla ‚snažte se poznat své studenty‘: „Když jsem našla čas a empatii k porozumění toho, co tomu kterému studentovi nešlo pochopit, a byla jsem schopna tomu přizpůsobit svůj přístup, výsledky byly zázračné. Sama jsem byla studentkou, které tradiční vzdělávací prostředí nevyhovovalo, takže vím, co pro mě znamenali učitelé, kteří zpomalili a řekli „všiml jsem si, že máš s tímhle problém, co kdybychom se na to raději podívali takhle?“ To mi doslova změnilo život a budu za to navěky vděčná.“

Nadšení se nedá přehnat. Zdroj: Pinterest

Příležitostní vs. stálí učitelé

Co má ovšem Honza Plášil společného s Esperanzou Spalding, kromě volby nástroje, je fakt, že učení je pro oba „další činností“, nejsou na něm existenčně závislí. „Možná kdybych učil dvacet let, díval bych se na tu věc jinak, ale to se nestalo,“ řekl Honza. Pro úplný pohled na věc je tedy třeba zvážit i druhou stranu mince - učitele na plný úvazek. Ty, kteří učí s pět dní v týdnu, žáci se jim střídají celé odpoledne a kromě výuky malé muzikanty připravují pro vystupování. „Když jenom učíš, musíš pořád tlačit a motivovat. Žáci ti to sice vrací, ale někdy ne tolik, třeba už sami po dni ve škole nemají co dát. Když cítím ten útlum a že třeba už nemám tu energii, kterou bych dala, tak si sama zahraju. Vlastní koncertování mě nabíjí a pak mě učení zase baví. Tak jsem to měla vždycky,“ říká Helena Vedralová, učitelka houslí v ZUŠ Vysoké Mýto.


Společný zážitek je zázrak

„Typy kantorů jsou ale různé, mám kolegyni, která výukou doslova žije. Učí dopoledne děti předškolní, pak odpoledne v ZUŠce a o prázdninách se svými žáky jezdí na kurzy, třeba dvakrát ročně! To já nejsem, pro mě byla ten hnací motor vždycky muzika samotná. Když si mohu s žáky i společně zahrát, něco se společně tvoří… Ze všech dětí samozřejmě nevyrostou mistři, ani praktičtí muzikanti, protože míra nadání není stejná. Ale hra na nástroj má pro citový, psychosociální i motorický rozvoj člověka vždy obrovský význam. A společný zážitek toho, že hudba dokáže spojovat beze slov, je pro mne i po letech takovým malým zázrakem,“ dodává Helena, která vedle výuky houslí téměř dvacet let vede Saframentskou kapelu, dnes již stálici mezi nejlepšími dětskými soubory lidové hudby v republice.

Ubývá odstrašených dětí

Na otázku, zda je dnešní výuka více individuální, Helena říká: „Výuka hudbě vždy byla individuální, protože učitel i žák jsou jedinečnými osobnostmi. Proto se neučí housle, ani jiné nástroje ve skupinách, ale samostatně. Také se dnes používají nové materiály a metody, malí houslisté už třeba tolik nehrají Ševčíka, který byl dlouho standard. Díky tomuto modernějšímu přístupu podle mě ubývá těch, kteří to po nějaké době vzdali a už se hudbě nikdy nevěnovali, ani rekreačně. Stále ale platí, že učitel, jeho osobní vzor, nadšení pro hudbu a jeho vztah s dítětem je pro žáka zásadní,“ uzavírá.

Tagy Virtuoz v zácviku
Vždycky jsem miloval muziku. A živý nástroje.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist