Přejít k hlavnímu obsahu
Zdroj: archiv Walkmanz
Zdroj: archiv Walkmanz
Jan Hamerský - Út, 07.01.2020 - 08:00

Tomáš Fröde: Chápu, proč se některé kapely i desetkrát loučí

Thom Fröde má před sebou další činorodý rok. Potom, co se stal otcem a plnoleté Imodium po půlročním loučení uspal, s René Ryparem staví kapelu Walkmanz na zelené louce a zvyká si v ní na další novou roli. Jak se s dalšími mazáky a workoholiky buduje nová značka? Jaké lepší a zároveň blbější předsevzetí si do nového roku dal a jak souvisí s Aerosmith, temným country a jeho rodinou? Řekli si dva Broumováci v pražském Crossu.

Tři už jsou skupina, z tebe, Reného Rypara a Zbyňka Raušera superskupina. Cítíte se tak?

(smích) To je zažitý pojem spíš pro novináře s potřebou zařazovat, ale jak jinak to lidem přiblížit, než něco uslyšej? První rozhovory jsme dávali, když jsme venku neměli ani jeden song. Samozřejmě chceme bejt super, jinak bychom to asi ani nedělali. V tomhle jsme si dost podobný.

Renda se Supporty protlačil do rádií angličtinu, teď hraje na české texty, ty jsi v Imodiu řezal do kytary a zpíval své texty, teď zpíváš cizí. Potřebovali jste si odfrknout?

Já ano. Poprvý v životě jsem si dal podmínku, že si chci odpočnout od textování. Není to úplně jednoduchý. Textařů, kteří by dokázali psát pro někoho jinýho „do huby“ moc není, pro mě je to nová role a taky nejde song hned nazpívat. Mám velkou radost, že hledání textaře netrvalo dlouho. Člověk z Čáslavska, Lukáš Dvořáček byl můj tip. Dřív textoval jen pro svoji kapelu. Nehraní na kytaru vyplynulo z toho, že jsme chtěli co nejmíň nástrojů – basa, buben, kytara a zpěv. Časem se mi kytara může vrátit do ruky. Není to nepsaný pravidlo.

Renda je těžký workoholik. Živí se hudbou pro film a reklamu. Hodně dělá s Jirkou Mádlem i pro zahraniční produkce. Když měl přetlak, byl schopnej volat v noci, že má další písničku, potřebuje řešit zpěv a byl nerudnej, že se s ní nic dál neděje. U něj si nejsem jistej, jestli si chtěl odpočinout, ale oslovil mě s tím, že hodně dlouho nedělal českou muziku. Před Support Lesbiens a Portless už jen s Krucipüsk. Já se na angličtinu necejtím, nejsem v ní kovanej.

První EP Imodium, Brace z roku 2001, bylo anglicky.

To za prvý byla svahilština a ne pořádná angličtina a za druhý pravěk, ale byla kolem ní spousta magie, to demo se šířilo mezi lidmi samo. CD vypalovačky jely naplno. Nikdy jsme ji ani nevylisovali. První oficiální deska už ale byla česky.

Hádám dobře, že cesta Lukáše Dvořáčka k Walkmanz vedla přes Nanosféru?

Ano. Kdysi jsem jim pomáhal s nahrávkama. Jsem rád, že do toho šel. S tím, co od něj přichází, se dá zatím nejlíp pracovat.

S Portless jste se dali dohromady poprvé při práci na singlu No Man a souvisejícím turné. Sondovali jste už tehdy nějakou spolupráci?

Turné bylo na podzim 2018. Moje kapela poprvý naplno začala mluvit o delší pauze až po turné někdy na jaře. Co se Renému honilo v hlavě pořádně nevím. Po novým roce 2019 mi zavolal, sešli jsme se a on mi řekl, že se chce ještě jednou v životě pustit do něčeho novýho a pořádnýho. Žádný featuringy, postavit kapelu. Na jaře už jsem věděl, že naše kapela odjede jaro, léto 2019 a dá si pauzu. Sedět na zadku bych nevydržel, stejně bych něco dělal, takže líp načasovat to asi nešlo.

Nesouvisela pauza spíš s tím, že ty a Žaneta jste najednou rodiče?

Furt si to každej myslí. Už jsem na to odpovídal několikrát (smích). Chápu to, ale není to tak. Když jsme zjistili, že nás bude o jednoho víc, v kapele už jsme hovořili, že si pauzu dáme. I tak relativně malá kapela jako Imodium ale nemůže najednou říct: „Tady jsme dohráli, uvidíme.“ Máme závazky k vydavatelství a kapela taky musí připravit kraviny jako co s dodávkou a zkušebnou a chtěli jsme se pořádně rozloučit s fanoušky. Proto jsme taky vymysleli rozlučkový turné. Mimochodem, už chápu, proč se některý kapely i desetkrát loučej. Turné na rozloučenou je vždycky úspěšnější než jakýkoliv jiný (smích). Nadpoloviční většinu koncertů jsme měli vyprodanou. A pak jsme dali festivaly.

Sami jsme zčásti pořadatelé (Broumovské kytary, pozn. aut.), měli jsme nasmlouvaný závazky na rok dopředu a nechtěli jsme je rušit. Narození dítěte s tím nesouvisí, já nekojím (smích). Walkmanz začnou hrát od března, takže můj odpočinek netrval ani půl roku.

Vztah k muzice se u Frödových dědí už ve třetí generaci. Táta, po kterým jsi převzal Broumovskou kytaru, hraje s pépéčkama (zábavovou kapelou Poslední pokus), brácha Pavel se roky motá kolem médií a tvůj synovec taky rozjíždí kapelu. Myslíš, že muzice propadne i váš Mikoláš?

(smích) Pravděpodobnost je hodně vysoká. Žaneta taky miluje hudbu a je muzikant. Jablko sice nepadá daleko od stromu, ale může se zakutálet úplně jiným směrem. Třeba z něj bude jadernej fyzik, ale nevím, kde by na to vzal předpoklady. Samozřejmě bych z toho měl radost. Dokázal bych mu s ledasčím pomoct. Kdyby ale přišel s tím, že chce být vrcholový sportovec, tak bych byl v prdeli (smích). Je ale pravda, že když zahraju na kytaru a zazpívám, začne trdlovat.

Renda Rypar má taky zázemí v muzikantské rodině. Promítá se to do vzájemný spolupráce?

Do dění mezi Rendou a mnou se promítají spíš partnerka, manželka a děti. S Rendou jsme se sešli a v tu ránu začali dělat. Všichni máme málo času, ale právě naše rodiny nám ten prostor umí dát. Vážím si toho, že nikdo neočekává, že budu rok doma.

Letos jsem si dal předsevzetí. Chtěl bych rozjet ještě pár věcí, které už dlouho hrnu před sebou. Udělat konečně songy mojí holce. A pak jsem se rozhodl, že napíšu songy tátovi. Aby měl svoje písně. Zatím to vidím na takový temný country. Chci oslovit jiný muzikanty, dostat do něj nástroje, které já sám neovládám, jako dobro, foukačky nebo steel kytary a tátovi tak vrátit, co všechno do mě investoval. Nic lepšího a zároveň blbějšího mě nenapadlo (smích).

K tomuhle nápadu mě přivedla skvělá sólovka Steva Tylera (We're All Somebody from Somewhere z roku 2016, pozn. aut.). Táta jako opravdovej rocker trošku bojuje se stářím a připadá si čím dál zbytečnější. Dlouho jsem to před ním tutlal a pak mu to oznámil v nejvíc nečekaný okamžik. Táta byl ohromen, ale moc tomu nevěří. Jde mi o to, aby si prošel procesem, který si v životě moc neužil, jako nahrávací studio, tvůrčí proces. Celý život hraje v zábavovkách. Autorskýho nikdy nic neudělal. Přijde mi jako škoda, že na to nikdy asi nesebral odvahu. Ve městě, který ty moc dobře znáš, si příležitosti musíš vytvořit. Sami nepřijdou.

Teď zas budu operovat proklínaným termínem superskupina. Ta může zajít buď na nekompatibilní ega nebo diáře. Co Walkmanz? Je to pro vás záležitost jedné dvou desek, nebo opravdu vážná věc?

Až nás překvapilo, kolik lidí nám řeklo, že je to škoda, protože je jasný, že to nebude mít dlouhýho trvání. Kluci ani já jsme se nad tím nijak nezamejšleli. Sešli jsme se, abychom dělali muziku. Zatím diáře nekolidujou. Moje kapela stojí. Jak to mají Portless, pořádně nevím. Moc se o tom s Rendou a Zbyňkem nebavím, protože jsou aktivní dál mimo jiné i proto, že Walkmanz zatím tolik koncertů nemají. Možná až ten příští rok. Ani se neřeklo, co bude mít větší přednost, až začnou větší kolize. Zatím sázíme na to, že všechno jde vždycky nějak vyřešit (smích).

Jak René potkal Thoma a Zbyňka je jasné, ale jak jste přišli k Jarovi Lukáčovi?

Jara zbožňuju. Strašně milej a pokornej člověk. Jezdí z úplnýho konce Slovenska. Žije snad sto kilometrů za Prešovem (v Humenném, pozn. aut.) a regulérně, když je potřeba na zkoušce nebo při rozhovoru, za náma spacím vagónem jezdí dvanáct hodin. Má nahrávací studio Negative Tunes, ze kterého lezou super výsledky. Renda na něj přišel přes míchání desek. Dělal v minulosti třeba právě Portless i Dymytry. Vždycky se orientoval na tvrdší muziku. Pak Renda zjistil, že umí krom kytary i na basu a Jaro hovoril: „Prečo nie.“ Je mi ho vždycky líto, když přijede zhuntovanej Českejma drahama. Navíc vždycky se mu něco přihodí.

René je podepsaný pod největšími hity Support Lesbiens i Druide! Koncert Imodium je vždycky velkej nářez, Jaro Lukáč hraje metalcore a Zbyněk to vyvažuje, protože hraje i v indierockových Animé. Dá se říct, že Walkmanz jsou pop hard rocková chytrá horákyně?

Na ni bychom si neradi hráli (smích). Všechny nás spojuje největší klišé, které ani jinak říct nejde: chceme dělat muziku pro lidi. Netušíme z jakého důvodu – házím to na Reného – ale když jsme se jako kapela ohlásili, 80 % lidí z našeho okolí očekávalo, že to bude strašně vostrý. René je zdá se dost svázaný s albem Druide! Furt mu říkám: „Nediv se, pro mě je to dodnes nepřekonaná deska.“ Sestava byl hroznej válec, geniální texty a Hajíček byl hroznej démon.

A pak šel ven náš první song.

Nejvíc ho komentuje muzikantská obec, což je vždycky ta největší pakáž. Nechceme muzikantům dokazovat, že něco umíme a předvádět nejvíc supr riffy. Chceme znít moderně. Všichni máme podobný vkus, ale může dojít i na překvapení. Teď se dohadujeme, co bude druhý singl. Jedna z variant je duet se zpěvačkou.

Už se o vás zajímal Top Star Magazín. Míříte i do rádií?

Určitě, pokud člověk nechce dělat něco alternativního, vždycky rádia osloví. Vyrostl jsem v tom, že když se něco vytvoří, pak se to prezentuje a šíří mezi lidi. Každopádně můžeme mít sebevíc popové písničky a stejně nebudeme pro formát Evropy 2. To víme od začátku. Děláme muziku dost dlouho na to, abychom věděli, co ten předpoklad má. Říct, že nás rádia nezajímají, by ale byla lež. Automaticky jsme jim singl rozeslali. Jsme rádi, že se v téhle zemi chytl alespoň na těch pár rockových rádiích.

K singlu, který způsobil takové rozčarování mezi muzikanty, jste psali: „Budeme rádi za jakýkoliv feedback. Jsme úplně na začátku, budeme vděční za sdílení.“ Mně to zní jako falešná skromnost. Imodium i Portless jsou přes deset let zavedené kapely.

Sociální sítě jsou neúprosný a fungovat na nich je příšernost sama o sobě. Dokonce se říká, že už i facebook je mrtvej a všechno se odehrává na instagramu. Na těchto platformách začínáme od nuly, ať jsme kdo jsme.

Spíš než o virtualitu mi šlo o stálou fanouškovskou základnu, která se drží kapely za všech okolností.

Hudbu jsme nesdíleli na domovských sítích. Chceme působit jako samostatná jednotka.

Taky jste za ta léta posbírali spoustu známých z oboru. Walkmanz mi přijdou jako od počátku spolehlivý stroj.

Jenže na plakátu bude pořád Walkmanz a nikdo nebude pořádně vědět, kdo to je. Je jedno, kdo jseš, když se prezentuješ pod novým názvem. Posouváme se k lidem přes sociální sítě i média. Jde o automatický postup u každé nové kapely, která vznikne.

Klip mi spíš než modernu asociuje retro. 80. léta, Japonsko. Byl to záměr?

To by tady musel sedět režisér Michal Skořepa (Stroy). Nechali jsme mu naprosto volnou ruku. Aniž bychom mu cokoliv řekli, poslal nám námět na základě dost popisnýho a adresnýho songu, který neřeší nic překotně novýho. Spíš připomíná, v čem žijeme. Strašně se nám to „futu-retro“ líbilo. Je tam strašně moc postprodukce. Grafik od Michala na měsíc práce dostal čtrnáct dní, takže pak skončil málem na kapačkách, ale zvládl to (smích).

Tagy Osobnost týdne Walkmanz Imodium Support Lesbiens Portless René Rypar Michal Skořepa MC Henry D Kryštof Michal Miloš Meier Tomáš Fröde
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY