Přejít k hlavnímu obsahu
Tomáš Klus na turné Klusymfonie | Foto: Tomáš Podrabský
Tomáš Klus na turné Klusymfonie | Foto: Tomáš Podrabský
Zdeněk Neusar - Po, 09.12.2019 - 12:00

Tomáš Klus: Interpret by měl mít jasný názor, písničkář ho mít musí

Pankáčský přístup kombinovaný s disciplínou, služba písni, ničení kytar i proč stojí za to lidi překvapovat, také taková byla témata tohoto obsáhlého rozhovoru s Tomášem Klusem. Opomenout jsme nemohli ani spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava a novou desku Klusymfonie. „Mám pocit, že nejasná doba potřebuje jasná stanoviska,“ říká hudebník, podle něhož by nejen písničkář, ale také interpret měl mít jasný názor, jinak je jen lehce zneužitelnou figurkou.

Tomáši, působíte jako velice pozitivní člověk. Přitom jedním z fenoménů dnešní popkultury je podle publicistů Veselého a Hrocha údajně smutek a úzkost. Vnímáte takový trend i v rámci české popové scény?

Myslím, že v tom úplném českém popu a mainstreamu, který vždycky reaguje trochu se zpožděním, se to moc neděje, protože mu to nesluší. Ale světové fenomény jako je Billie Eilish, to je ve své podstatě opravdu dost smutná věc. Neznamená to ale, že by svět byl uvržen do nějaké hromadné deprese. Lidé se dnes jen začínají víc otvírat. Přestáváme se stydět za své slabosti. Dokážeme si je přiznat a mluvit o tom.

Více o tom možná mluvíme, společnost jako celek je ale patrně ještě rozbitější než předtím.

Přesto je dobře, pokud nám najednou nevadí, když o nás někdo ví, že doma třeba u filmu jako chlapi brečíme. Ta otevřenost je myslím dobrá, i když jsem i trochu skeptický. Mám rád internet, protože je podle mě dobré mít centrální mozek lidstva a kdykoli si cokoli zjistit, na druhou stranu z nás ale dělá trochu nelidi. Můžeme mít pocit, že vlastně není potřeba se osobně scházet. Nejsilnější je, když spolu sdílíme věci, které patří k našim slabinám, lidé však mezi sebou po síti sdílí i velké hnusy, různé věci si tímto způsobem kompenzují. Je potřeba najít tu správnou míru. A myslím, že ji najdeme právě tím, že se společně budeme setkávat. Proto jsem i dnes na tiskovce poděkoval každému člověku, který přišel. V tom, že se budeme scházet – a to i s lidmi, s nimiž máme odlišné názory na svět – vidím jedinou možnost, abychom se nezbláznili a nezačali se mlátit.

Máte odlišné názory na svět i uvnitř kapely?

Hlavně s Jirkou (Kučerovským, kytaristou Cílové skupiny – pozn. red.) některé věci prožíváme hodně. Jsme spolu spoustu let bez konfliktu, dohromady už jedenáct. A tak to zůstává přesto, že teď možná vůbec poprvé máme odlišný úhel pohledu na věc, která se nějak dotýká prakticky každého – Gretu Thunberg. Já jsem ten zelený idealista a on ten konzervativní pravičák. (smích)

Tomáš Klus a Cílováý skupina | Foto: Boodya

Smutek jsem zmínil také z toho důvodu, že jste v jednom z rozhovorů mluvil o tom, že lidem chcete předávat jen pozitivní energii. Takový David Byrne to zkouší i prostřednictvím přednášek, neuvažujete o něčem podobném?

Myslím, že stačí daleko méně – dávat lidi dohromady. Já nejsem žádný myslitel, psycholog ani sociolog, jsem muzikant a mým mečem je hudba a rituál hudby. Pokud se nám podaří dát dohromady nějaký koncept, v rámci kterého se nám lidi z různých názorových spekter a skupin, které svět vnímají odlišným způsobem, podaří dostat na jedno místo, bude to podle mě fungovat. Nejlépe i lidi, kteří jsou skeptičtí k vývoji světa, protože jsou sami ve velmi svízelné situaci. Už dlouho třeba řeším – a bavil se o tom i s různými odborníky – jak obrovská je u nás skupina lidí, kteří uvízli v dluhové pasti.

Desetina populace, na kterou se vztahují exekuce...

Je to brutální – a to jsou skuteční lidé, máma nebo táta a kolem nich rodina, děti. Ať sem přijede David Byrne nebo kdokoli jiný, stejně ho nebudou poslouchat. Zajímá je spíš Tomio Okamura, který jim říká, že ty peníze někomu vezme a dá to jim – že je z toho dostane. A já myslím, že právě na takové lidi by se měla zaměřovat pozornost, politická i umělecká, a právě těmto lidem by se mělo vyjít vstříc. Různé modely řešení existují a někteří politici se o ně zasazují, ale je to řešení velmi nepopulární, protože je dlouhodobé.

Janáčkova filharmonie Ostrava | Foto: David Podrabský

Dokázalo ještě větší pozitivní energii než vaše kapela vygenerovat spojení se symfonickým orchestrem, turné Klusymfonie

Myslím, že ano, na druhou stranu ale skupinu lidí, o které jsme se teď bavili, nemáme šanci oslovit. V momentě, kdy děláte koncert s filharmonií, je cena lístků vysoká – a takoví lidé na ně nemají. Samozřejmě bych si přál nechat zaplatit půlku koncertu a dvě stovky lístků rozdat na nějakém krizovém konkrétním místě, kde ti lidi potřebují vyrazit ze svých baráků a vypnout hlavu od svých problémů, což filharmonie umí, protože je pompézní a intimní zároveň. Jenže to není možné. Tím, že říkám, co si myslím, a taky podle toho jednám, jsem se ocitl v pozici, kdy jsem pro mnoho lidí dost nepohodlný pro spolupráci.

U filharmonie jste zmínil „pompézní a intimní“. Využíváte podobných kontrastů i ve své vlastní tvorbě?

Mám kvůli tomu od malička rád třeba Mňágu a Žďorp. Baví mě ten jejich konflikt smutku s veselou melodií a naopak, s čímž Petr Fiala vždycky pracoval. A já s tím v rámci svých desek pracuju taky, vždycky dávám smutnou a pak strašně veselou píseň. Rozbíjím to, protože mám pocit, že moment překvapení probouzí autenticitu člověka. Vzpomínám si, že když jsem kdysi jezdil po Praze tramvají a většina lidí ještě vůbec netušila, že jsem Tomáš Klus, dělal jsem věci, kterými jsem lidi hodně překvapoval. Třeba jsem začal křičet, že rodím. (smích) Baví mě ten moment, když udělám něco, co ostatní nečekají. Protože v tu chvíli zareagují opravdově, objeví se jejich pravá podstata. A to jsou právě ty momenty, které když se vám podaří vychytat energeticky jako interpretovi, dokážete lidi prostřednictvím hudby očistit. Protože jim ukážete, že jsou stejně důležití jako vy – pro každý tón, který na tom místě vyluzujete – a že ta energie je společná.

Naučil jste se díky spolupráci s filharmoniky o sobě něco nového?

Když jsme dělali naši první kapelní desku, což byla Proměnamě, byl to velký chaos. Jeli jsme na mejdan a jako na mejdanu jsme i točili. Bylo to super, ale po půlměsíci natáčení jsme zjistili, že máme písničku a půl a že to tímto způsobem určitě nedotočíme. Postupně jsme do naší práce zaváděli řád a poslední desku jsme už točili naprosto spořádaně, až jsme byli sami sebou překvapení. A natáčení Klusymfonie byla taková tečka za tímto naším vývojem.

S pankáčským přístupem jste definitivně skoncovali?

Já myslím, že pankáči jsme zůstali a jsme dokonce daleko alternativnější než spousta kapel, které jsou u nás běžně za alternativní označovány. Disciplína jako správná volba se nám potvrdila ve chvíli, když jsme viděli to obrovské těleso, které je schopné tímto způsobem opravdu pracovat. Samozřejmě rytmická sekce okamžitě zahájila útok, aby se v rámci naší kapely zavedly odbory. Zatím odolávám, ale není to snadné. (smích) Každopádně focus na společný cíl a jasný výsledek je dobrý. Stejně jako mít dopředu něco připraveného. Nejde jen o to, že šetříte peníze za studio, ale že ho využíváte kreativně a účelně.

Tomáš Klus na zkoušce | Fot: Boodya

Kolik jste před nahráváním Klusymfonie absolvovali společných zkoušek?

My jsme vlastně nejdřív začali společným koncertem v Gongu, před nímž jsme měli dvě zkoušky, resp. dva dny zkoušek. Před samotným nahráváním jsme měli tři koncerty, dva s Janáčkovou filharmonií Ostrava – a to bylo všechno. Natáčeli jsme pak přímo v kulturním domě, kde má filharmonie své sídlo, krásné místnosti s obrovskými varhanami z Kongresáku.

Desku jste stihli nahrát opravdu za tři dny?

Fascinovalo mě, že jsme tohoto byli schopní. Přihlédnu-li k tomu, co jsme dělali před pěti lety v Kounicích, když jsme točili Proměnamě – stejná parta, ještě navýšená o nějakých dalších šedesát lidí, zvládla za tři dny udělat desku.

Jak důležitou roli u nahrávání tohoto alba sehrál producent, resp. hudební režisér Petr Gablas?

Velmi zásadní byl právě „Goebbels“ s Topolem (mistr zvuku Jiří Topol Novotný – pozn. red.), společně odvedli naprosto koncentrovanou práci. Vždycky se tam z repráku ozvalo, že např. viola na 15. taktu zahrála o něco pomaleji. Přišlo mně to naprosto nepochopitelné. Každá písnička měla maximálně tři tejky a bylo hotovo. A je neuvěřitelné, jak to vlastně celé zní, výsledek je pro mě naprosto ohromující. Toto je první deska, u níž to říkám a kterou chválím. Doposud jsem vždycky nechal promlouvat samotnou hudbu, protože jsem v tom byl moc zainteresovaný. Tady to ale říkám za celý tým – zní prostě skvěle. Je to prostě parádně napsané, Honza (Lstibůrek, baskytarista Cílové skupiny a autor aranží pro orchestr – pozn. red.) je génius! Ale před ním to nesmím říkat. (smích)

Před časem jsem odmítl zveřejnit komentář vztahující se k vašemu letnímu apelu na Jaromíra Nohavicu, přišlo mně zbytečné to dále jitřit. Posunul jste se nějak v rovině „pochybuji a soudím“, jak jste si předsevzal v jednom z rozhovorů?

Tady nešlo o nějaké souzení. Osobně to vnímám tak, že jsem mu hodil rukavici – a mrzí mě, že ji nepřijal a zahrál to do autu. Na lidech jako je Nohavica toho stojí víc, než jsou schopní nebo ochotní si připustit. Psal jsem mu to v souvislosti s určitou sebereflexí našeho národa. Myslím si, že dokud se nevyrovnáme s minulostí, nemůžeme začít tvořit nějakou společnou spokojenou budoucnost.  Snažím se na to dívat svýma očima. Promlouvám k velké mase lidí, a proto vnímám určitou zodpovědnost. Sám jsem v životě udělal velké chyby. Ale v momentě, kdy je člověk schopný si to přiznat, dojít k nějaké sebereflexi a něco z toho pro sebe vyvodit, tím víc, když je reprezentantem nějakého myšlenkového směru nebo žánru…

Reprezentantem myšlenkového směru?

Písničkář je prostě něco jiného než interpret, který nemusí mít názor. Písničkář je pro mě člověk, který vždycky reprezentuje i nějaký směr uvažování a vnímání světa. Pokud by Nohavica prošel nějakou sebereflexí, a stejně tak třeba Richard Krajčo, naší společnosti to může obrovsky pomoct, protože je toho do nich myslím projektováno spoustu...

Jednou z příležitostí vyrovnat se s minulostí byla i nedávná smrt Karla Gotta.

Tady se z mého úhlu pohledu stala nepříjemná věc – ta smrt se zpolitizovala. Já jsem se k tomu vlastně nevyjádřil, protože Karla Gotta neznám, nikdy jsem nesledoval jeho tvorbu. Párkrát jsme se samozřejmě potkali, ale nevím, co lidem vlastně předával, takže jsem na rozdíl od spousty mých přátel ani necítil potřebu se k tomu vyjadřovat. Někteří zpěváci si prostřednictvím smrti Karla Gotta ale doslova dělali promo na svůj koncert. Doporučuju video Marka Ztraceného na jeho Facebooku, které mně, při vší úctě, přišlo úplně šílené. Hodně jsem nad tím přemýšlel, jestli je smutné, že zemřel a byl takto zneužitý, anebo je to vlastně velice symbolické, což mně z toho vychází především. Protože Karel Gott byl režimem zneužívaný vždycky – a teď byl zneužitý znovu. Tato zkušenost je pro mě ukazatelem toho, že také interpret by měl mít jasný názor, i když to není písničkář, který názor mít musí. Jinak je jen lehce zneužitelnou figurkou.

Všichni muzikanti by tedy měli dokázat otevřeně pojmenovávat věci kolem nás?

Vždyť to přece dělají! Každý muzikant přece lidem sděluje svůj úhel pohledu na svět. Neříkám samozřejmě, že to každý musí dělat jako já. Sám mám potřebu o věcech diskutovat a otevírat je taky z toho důvodu, že mě to baví, stejně jako určitá kontroverze – tím víc, když se oba tábory tak vyhrocují. Mám pocit, že nejasná doba potřebuje jasná stanoviska.

Určitým stanoviskem může být i postoj hudebníků k charitě. V jakém momentě vás takový projekt začíná zajímat?

Charitativní koncerty prostřednictvím organizací moc nedělám. Přijde mi daleko přínosnější být na místě přítomný pro konkrétního člověka. Že někam přijedu bez toho, aniž by tam bylo dalších pět set lidí – a pomůžu mu z vlastních zdrojů. Několika lidem já nebo moje rodina pomáháme a nepotřebuju si z toho dělat nějaké píárko.

Co rozhodlo o tom, abyste se podílel na Koncertu pro jednoho?

Charitu vezmu v případě, když s těmi lidmi mám příležitost prožít den nebo alespoň okamžik, je tam osobní kontakt. Koncert pro jednoho mě zaujal tím, jak to bylo jiné a originální. Když mně Filip Černý z Kytar.cz ten nápad prezentoval do telefonu, přišlo mně to skvělé. Natočili jsme pilotní projekt a pak to ještě společně ladili. Došlo nám, že když ten člověk je tam úplně sám, musí to pro něj být strašně deprimující, protože je na něj upřená pozornost interpreta, kterého má rád. Možná si to proto úplně neužije. Navrhli jsme, že v rámci koncertu by se měly první dvě písničky hrát jen úplně pro něj, ale pak ať si tam vezme partičku svých kámošů – ať si to užije jako koncert. Takže k charitě mám vztah, ale musím na tom být osobně zainteresovaný.

Nemůžu se nezeptat na akustické kytary. Jaká je vaše nejoblíbenější?

Mám tři značky, na které hraju, respektive před nějakými třemi lety jsem byl u Jirky v Brně…

... ten nám v rozhovoru říkal, že má rád kytary, které mu vzdorují.

… i lidi, kteří mu vzdorují a které musí krotit, protože on sám je nezkrotný a nezkrocený – a nejvíc v hudbě, což na něm miluju. (smích) Vzpomínám si, jak přijel po nějakém plesu, kde hrál jako nájemný žoldák, s kocovinou, v obleku – a pak se zavřel do nahrávací kabiny a já jsem se z toho úplně podělal. Prostě mistr světa a hlavně boží učitel! Tolik mě v ranním jamování naučil – sám hraju tužku, ale s ním si vždycky dobře zajamuju. Protože on to vždycky vezme, všechno zaštítí a udělá muzikanta úplně z každého… Ale zpět k otázce – v tom Brně jsem společně s ním navštívil Furcha, kde jsem si zahrál a zamiloval se do dvou kytar, jednu klasickou šestistrunku a jednu barytonku… A protože hraju jako prase… (smích)

… není právě to nakonec spíše jedna z vašich předností?

Už jsem měl i pár tendencí, že bych se hudebně měl začít vzdělávat, ale kluci z kapely mně to zakázali, prý studovaných muzikantů mám v kapele dost. (smích) Podle nich je dobře, že ty věci takto dejchám. Jenže já u toho taky ničím kytary, pod strunama to mám děravé, potím se, trpí hmatník a na koncert potřebuju dvě kytary, abych je točil a technik mně dokázal měnit struny.

Tomáš Klus na Klusymfonie Tour | Foto: David Podrabský

Další nástroje máte od koho?

Narazil jsem na fantastickou kytaru od kytaráře Ondry Holoubka. Koupil jsem ji od týpka, který ji hodně mazlil – ještě když mi ji prodával, pořád ji přelešťoval. A teď je ve stavu… Ondra z toho má radost, že ta kytara žije, jenže dostala obrovský čoud. (smích) No a nedávno v Kytarách jsem si zahrál na jednu Taylorku – a zjistil jsem, že mně strašně svědčí v tom, že ty moje „prasopsí hmaty“ a velkou razanci na pravačce ustojí.

Závěrem se ještě jednou vraťme k ostravské filharmonii. Umožnila tato spolupráce další emancipaci nejen Honzy Lstibůrka, ale i ostatních členů Cílové skupiny?

K emancipaci došlo už dřív. Mám kluky vedle sebe ne jako kapelu, ale jako tři individuality, které oceňuju a miluju ještě o to víc, že dokážou pokorně sloužit písni. My píseň máme jako vrcholnou formu našeho uskupení, nad ni nic není. A fakt, že kluci jsou ochotní svoje ega a osobnosti v rámci hudby potlačit, obrovským způsobem zvyšuje jejich lidské kvality. Jsem si jistý, že s jinou kapelou nikdy hrát nebudu. Mám to jako Neil Young, jsou to prostě mí koně! Poslední deska je věnovaná jim. Bez nich a speciálně bez Jirky, který je mou nedílnou součástí, bych to sice byl pořád já, ale lidsky ani hudebně bych nebyl tak daleko. Jsem šťastný, že je mám – ve svém životě i ve své hudbě.

Tagy Osobnost týdne Tomáš Klus Jiří Kučerovský Cílová skupina Janáčkova filharmonie Ostrava
Muziku miluju. Aktivně se kolem ní pohybuju už od druhé poloviny devadesátých let, kdy jsem začal organizovat první koncerty a vydávat fanzin. Frontman a jeho vedení pro mě byla a je výzva. Cesta dál. Znát mě můžete i z Radia 1 nebo festivalu Beseda u Bigbítu. Motto: "Nemusím...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY