Základní trable a (taky) tvrdý chleba muzikantů

Nedávno jsme vám přinesli přehled největších trablí, které při své práci zažívají zvukaři. Přirozeně jsme tím vzbudili podnětnou diskuzi, která nás rozhodně potěšila. Abychom se ale nepřikláněli jen na jednu stranu a byli zcela objektivní, máme tu pro vás totéž z pohledu muzikantů. I tak se ale hodí hned na úvod říci: "Zvukaři, děkujeme za vaši práci. Víme totiž, že to s námi nemáte lehké!" Poznáte v některém z následujících bodů trable, jaké na koncertech zažíváte i vy?

Vytavené kytary

Pokud se svou kapelou jezdíte rozdávat radost a štěstí několikrát do měsíce, neubráníte se tomu, aby vaše uši postupně otupěly. Nehledě na to, že bubeníci jsou do těch souprav jak hromy do police, a když to rozjedou ve "full power", na pódiu je prostě slyšet pendrek. A navíc – když už si kupujeme ty aparáty, chceme si je aspoň někdy užít. Tavit je ve zkušebnách často nemůžeme, protože se pak vracíme k našim autům a shledáváme, že s vypuštěnými koly se domů jen tak nedostaneme. Takže jo, budeme to na pódiích tavit.

Mikrofonový deepthroat

Když už jsme se shodli, že "deepthroat" nemusí nutně znamenat nějakou čuňačinku, shodněme se ještě na tom, že posunovat hranice vokálních možností je ku prospěchu věci. Jaká by to byla nuda, kdyby uměl zpívat každý! A co by teprve dělaly kapely jako Praselizer nebo Spasm? To mají zmizet z naší hudební scény? Těch by byla rozhodně škoda.

Mašinkáři

No tak pardon, že chceme znít světově. Jako by nestačilo, že je na české scéně 3 hromady revivalových kapel, které dokola točí muziku 70. a 80. let minulého tisíciletí. Ano, zvučit kytaru, basu, bicí a zpěv stále dokola je pohoda. Snažit se být prograsivní možná bolí, ale pořád méně než dokola poslouchat muziku, která letěla za časů dávno minulých.

Amatérské kapely

Naše společnost rozhodně potřebuje kultivovat (nejen) po hudební stránce. Proto se asi shodneme na tom, že amatérské kapely potřebují dostávat prostor, přestože mohou začínat těmi covery typu "žízeň, a ja ja ja jaj". Pak už stačí doufat, že se jejich vkus přirozenou cestou zlepší a oni to z "vokresu" dotáhnou až na festivaly.

Rozježděné kabely

S těmi kabely je to zejména po koncertu problém. Bubeník má svých starostí se skládáním bicích dost, kytarista balí efekty a zpěvák holky. Přece si basák tu lednici od Ampega nehodí na záda a spokojeně neodejde. Navíc muzikant nikdy nemůže za tu šílenou motanici, která tu a tam na pódiu vznikne. A ruku na srdce, věty typu "Kam vede tenhle kabel? To je kytara? Ne, to je mikrofon. Tak ne, to je od kopáku," známe od některých zvukařů všichni.

Psychonástroje

Netřeba se stresovat kvůli nějakému psychonástroji. Většinu nástrojů lze prostě nazvučit tak, že se před ně práskne mikrofon. Takže se zbytečně nerozčilujme, prostě fláknout mikrofon, vohulit ho, a ono to nějak hrát bude. A když ne, tak se to vohulí víc.

Přechytračelí muzikanti

Ano, tu a tam jsme trochu "nachytro". Nejde o to, jestli ty minimální rozdíly v hlasitostech odposlechů slyšíme. Jde o to, že se na pódiu potřebujeme cítit komfortně. S muzikanty je třeba mít trpělivost, ale když budou mít pocit, že je vše podle jejich představ, až pak budou schopní podávat stoprocentní výkony. Vždyť je to vlastně až takhle jednoduché.

A co si o tom myslíte vy? Kde je pravda? Někde uprostřed?

Když to někdy nejde, receptem může být také nebrat se příliš vážně, třeba jako tito kabaretiéři...