Budujeme domácí studio XL: výběr monitoru

Protože nekrademe, aspoň tedy většina z nás, tak musíme najít co nejuniverzálnější monitory. Těžko si budeme kupovat jedny na zpracovávání nahrávky ve stopách a hrubý mix a další na jeho doladění. Na to nemáme ani peníze a většinou ani prostor.

Domácí studia jsou vždy kompromisem a obvykle se tísní v docela malém prostoru, kam může být problém dát i monitory s osmipalcovými reproduktory. Jeden má na šířku čtvrt metru, jenomže každý musí mít okolo sebe nějaký prostor, nemůže se dotýkat stěny, nebo vrazit do police, to by se pak změnil jeho zvuk. Naštěstí na nás, co nemáme dostatečně prostorná studia, výrobci pamatují a na těch lepších bývá přepínač utlumující trochu basy, pokud je dáme ke stěně.

Je celkem jasné, že se ve většině domácích studií nejvíc uplatní monitory pro blízký poslech. Jen málokdo má tolik místa, aby si mohl dovolit umístit monitory někam jinam, než vedle počítače. Navíc se nejvíce hodí pro práci s nahrávkou, většinu času stejně strávíme různými úpravami nahraných stop a základním mixem.

Nearfieldy jsou kompaktní, basový reproduktor má často jen čtyři nebo pět palců, což ale zase tolik nevadí, protože s výjimkou některých specifických žánrů elektronické hudby, jako je tvrdé techno, leží jádro nahrávky ve středech, kde je také nejdůležitější vyrovnat poměry u mixu.

I když jsme s prostorem na štíru, je lepší si koupit monitory s pětipalcovými reproduktory, které přece jen podají hloubky věrněji, hrají většinou od nějakých 55 – 60 Hz, což by u většiny stylů mělo stačit.

Námitka, že se v případě potřeby dokoupí subwoofer, není většinou relevantní. Pokud je od jiného výrobce a není studiový, nemusí se zvukově pojit s bednami. A slušný subwoofer není až tak levná záležitost – Mackie MR10Smk3 s desetipalcovým reproduktorem, který jde až do 35 Hz, stojí devět a půl tisíce, a to patří k těm nejlevnějším, u jiných se klidně cena vyšplhá na dvojnásobek. Samozřejmě se dají pořídit i levnější subwoofery, které však nejsou už brány jako studiové, Yamaha YST-SW012 přijde na 4 tisíce, ani s nimi moc neušetříme.

Pokud se tedy řídíme Klausovým heslem, že o peníze jde vždy až v první řadě, nákup menších monitorů se subwooferem není ekonomicky výhodný. Pořídíme–li si k bedýnkám za pět tisíc zmíněný subwoofer od Mackieho, dostaneme na nějakých patnáct tisíc. Za to pořídíme klidně pár KRK Rokit 8G3 s osmipalcovými reproduktory hrající také někde od 35 Hz, které už pomalu patří do kategorie midfieldů a ještě nám dva tisíce zbydou. A pár menších KRK Rokit 5G3, která časopis Attack zařadil mezi deset nejlepších monitorů, vyjde na jedenáct tisíc, což jen o málo více, než když si koupíme k páru levnějších bedýnek subwoofer od Yamahy.

Za zmíněných patnáct šestnáct tisíc se dá koupit i pár nových a také vysoce hodnocených Yamah HS8, které jsou už na pomezí mezi near a midfieldy. Na stejné peníze přijde i pár bedýnek od Presonusu Eris E5, který je stejně jako Yamahy HS8 v desítce monitorů webu Attack.

Samozřejmě, je lepší, pokud na to máme, koupit si monitory od firmy, která se na ně specializuje, jako jsou KRK, RCF, Yamaha, Adam Audio či Event nebo Genelec. Budeme si za ně muset připlatit, ale možná je lepší si koupit Adam Audio F5 pětipalcovým reproduktorem a výkonem 60 W popřípadě Yamahu HS5 za 5400 za kus než o dva tisíce levnější Mackie či Samson. Specializované firmy většinou mají bedny lépe vyladěné s vyrovnanější frekvenční charakteristikou.

Monitory jsou přece jen jednou z klíčových komponent, bez kvalitních monitorů nemáme šanci vytvořit kvalitní mix. Proto je potřeba jejich výběru věnovat patřičnou pozornost, nespokojit se jen s tabulkovými údaji a poslechnout si je. Nejlépe je několik si jich srovnat vedle sebe a pouštět do nich nahrávky, které známe a které jsme sami míchali. Já měl to štěstí, že jsem tuhle možnost měl, takže jsem bedny nemusel měnit deset let. On taky není důvod je obměňovat každé tři čtyři roky. Pokud do nich nepouštíme extrémně silné signály a nemáme je vybuzené naplno, když zastrkujeme do zvukové karty konektory, vydrží. A mnoho nového se na nich taky nedá vymyslet, takže není důvod je měnit za nové.

Magické kostky a ušatá bedna bez basů

Zatímco dnes i monitory pro blízký poslech pokrývají skoro celé zvukové spektru, jen občas s méně výraznými basy, mnohé klasické studiové nearfield monitory plnými basy nejen neoplývaly, mnohdy je vůbec nereprodukovaly. Počítalo se, že se na nich nahrávka jen předzpracuje a pak se doladí na velkých studiových bednách.

Ani kultovní Yamahy NS-10 v basech moc nehrají, i když na nich už slyšet jsou, u ceněných kompaktních kostek Auratone Super Sound Cube 5C bychom je však hledali marně. Nejsou ani dvoupásmové, ale mají jen jeden jediný pětipalcový reproduktor, takže jim chybí i výšky, jenomže velmi rovnoměrně pokrývají spektrum od nějakých 250 Hz do 8 kHz. Vypadá to málo, jenomže právě v tomto frekvenčním rozsahu – milovníci drum´n´bassu prominou – leží obvykle hudební jádro skladby. Pokud bude nahrávka hrát dobře v této oblasti, bude hrát slušně i na širším spektru, doladit možná bude nutné jen poměr basů a nejvyšší výšky.

O kvalitách auratonů svědčí, že se na nich míchaly klíčové nahrávky své doby včetně Thrilleru Michaela Jacksona nebo Horečky sobotní noci s Bee Gees. Yamahy NS-10, které proslavil i zvukař Bob Clearmountain a využíval je i Rhett Davis, který nahrával King Crimson a Roxy Music, byly poprvé použity při natáčení jejich desky Avalon, ale míchalo se na nich i Springsteenovo Born In The USA a Bowieho Let´s Dance.

Dobře se na nich zpracovávají jednotlivé stopy, ocenil jsem jejich kvality, když jsem ze stop mluveného slova odstraňoval různá mlasknutí a prsknutí. A na yamahách jsem míchal i první CD a dopadlo to dobře. Sice moc basech nehrají, ale slyšet v nich jsou a mají rychlou odezvu, takže dobře podávají detaily.

Na mixy tvrdého techna, D´n´B nebo industriálu s mnoha údery do kotlů a velkých hlubokých plechů, tedy nahrávek, kde hrajou velkou roli basy, se už tolik nehodí. U běžných stylů jsou však neocenitelné, takže není divu, že se za současné retro módy, která vedla k návratu analogových syntezátorů a lampových mikrofonů, objevily i klony, ovšem jen auratonů.

Nejznámější a nejoceňovanější jsou Avantony MixCube, které se liší tím, že mají reproduktor o malinko větším průměru pět a čtvrt palce. Ovšem nejsou zadarmo, stojí u Thomanna přes deset tisíc. Pokud to nevypadá jako příliš moc, tak si je třeba uvědomit, že jsou bez zesilovače, který si k nim je třeba dokoupit. Zájem o tento typ beden byl přesto takový takový, že nakonec výrobu obnovil i Auratone. Za originál 5C Super Sound Cube si ještě připlatíte, u Thomanna je prodávají za dvanáct tisíc. Levnější variantu nabízel Behringer, který přišel se dvěma variantami monitorů Behritony C5A a C50A, přičemž ty první měly emulovat originál, ale basy u nich byly utlumené až moc. Zato padesátky jsou dobré na piplavou práci jako dělané. I když byli cenově o dost přijatelnější a měly vestavený zesilovač, je to už jedno, bohužel se přestaly vyrábět.

Není se však nutné ohlížet do minulosti, zajímavé bedny se objevují i dneska. Se zajímavostí předloni přišla i firma, která je spíše spojována s oblastí výpočetní techniky. BenQ vyrábí levnější monitory a klasické bedýnky k počítačům, u treVola ale použil špičkovou technologii, která se jinak využívá jen u audiofilských souprav, středy a výšky přenášejí odklopné elektrostatické reproduktory, kterou tvoří tenká membrána mezi dvěma mřížkami nabitými velmi vysokým napětím. Vzniklé elektrostatické pole, jež membránu rozkmitává. Výhodou je především malá setrvačnost ve srovnání s běžnými reproduktory, která umožňuje věrnější podání detailů.

Problém těchto reproduktorů je, že jsou ostře směrové a mají jen malou schopnost přenášet basy, takže jsou u treVola doplněné dvěma klasickými reproduktory pro přenos nízkých tónů, i když slovo basové bych pro reproduktory o průměru 2,5 palce rozhodně nepoužil. Prostě v basech to moc nehraje a dál do místnosti taky ne, což může běžnému uživateli trochu vadit, jenomže u míchání se z nedostatku může snadno stát přednost. Když jsem je dostal na test, moc jsem jim nevěřil, i když se na stole vyjímaly pěkně. Na poslech hudby u počítače celkem šly, tedy s výjimkou nějakých moderních metalů s hutnými basy a podladěnými kytarami, ale i design ukazuje, že zrovna nejde o výrobek pro headbangery, jako spíše o manažery s laptopy, kteří poslouchají trochu jinou hudbu...

Když jsem je však zkusil na právě domíchávaném projektu pro rozhlas, kde se mísilo mluvené slovo natáčené s dynamickou hudbou, ve které se akordeon mísil s baskytarou a syntezátory, odhalil jsem na nich detaily, které mi na genelekách unikly. A dal se na nich poznat i rozdíl mezi 16bitovým finálním mixem se samplovací frekvencí 44,1 KHz a mixem v 24bitové hloubce s frekvencí 48 kHz.

Samozřejmě pro využití v studiu mají pár nevýhod, ovládání počítá s tím, že jsou propojené přes bluetooth s chytrým telefonem, takže mi chvíli trvalo, než začaly hrát. Regulovat hlasitost pomocí mačkání tlačítek taky není nic moc připojení přes 3,5 palcový konektor má k profesionalitě taky daleko. Jenže NS-10 taky vznikly jako hi-fi bedny a propadly.

Tématem monitorů jsem se zabýval už i v loňském článku Jak vybrat monitory do domácího studiu v sekci Junior. Příští díl bude mít podtitulek Chytré vychytávky k monitorům.