Laboratorium Dr. Hyenika #6: … a šmytec!

Na kytaristickou touhu po dlouhých tónech jsme již jednou v Laboratoriu narazili, ale není nezbytně nutné se u kytary omezovat pouze na řešení elektromagnetickoefektová. Další cestou, kapku manuálně náročnější, ale o to opravdovější, mohou být vzrušující smyky fyzické – a to dokonce s kreativním využitím běžných věcí denní potřeby.

Smyčce

Když se řekně kytarový smyčec, tak automaticky lidem naskočí Jimmy Page a jeho psychedelické čarování, mladší ročníky si možná možná vzpomenou na islandské tvůrce ambientních ploch Sigur Rós, ale ten seznam je mnohem delší, než by se na první pohled mohlo zdát. Experimentátoři Radiohead nebo Mike Oldfield asi nikoho nepřekvapí, a také ranní Pink Floyd hledali neprošlapané cestičky, ale takoví Whitesnake nebo Pearl Jam, to už může být lehce šokantní. Nesmrtelný Jimmy Page byl navíc dalším Kryštofem Kolumbem mediálně pro svět objevujícím Ameriku, protože kredit skutečného objevitele se všeobecně přisuzuje Eddie Phillipsovi (the Mark Four/the Creation), který s tímto netradičním zvukem pravděpodobně experimentoval jako první.

Já jsem kytarový smyčec viděl poprvé u inovátorky Dagmar Andrtové, která se ostatně použitím netradičních technik zabývala programově a bez kontaktu s rockovým světem (i v případě tzv. hammeringu). Z poslední doby mě zaujal jihoafrický instagramer Gary Thomas aka Moodship, který kromě focení přírody mobilem výborně zvládá i techniku dlouhého smyku na akustické kytaře.  

Technika

Je jasné, že „smyčcování“ na kytaře si vyžaduje určité podmínky. Dvě základní fyzikální komplikace jsou ergonomie a tření. Kytara totiž není tvarově moc uzpůsobena na dost rozevlátý pohyb smyčce a hmatník/kobylka má příliš malý rádius (zakřivení), takže téměř není možné hrát jednotlivé tóny. Jak si kvůli tomu upravil kytaru Jónsi, názorně vykládá kytarový technik jeho Sigur Rós.

Kytarové struny nejsou také nachystány na vyluzování tónů tahem, ale to ostatně ani samotný smyčec. Kytaristu, v mládí nepostiženého povinným chozením do houslí nebo domácím pájením, by mohlo překvapit tajemné slovo kalafuna (rosin), bez které celá tahle taškařice nemůže fungovat. Je nutné na žíně nanést trochu této pryskyřice, aby se zvýšilo tření a smyčec začal produkovat nějaké zvuky, jak ostatně v zábavném videu ukazuje známý youtuber Music Is Win. Dozvíte se tam také, jaké základní efekty můžou tomuto projevu pomoci. Takže můžete skočit si skočit pro kalafunu, zvednout prostřední kameny na kobylce, vzít do ruky smyčec a… moment jaký? Na tom vlastně nezáleží, klidně takový, který vám padne do oka. Často se kromě nejrozšířenějších houslových používají violoncellové (protože jsou delší), mně osobně vyhovuje také kontrabasový (tzv. německý), jehož velká žabka umožňuje držení podhmatem.

Kreativní inovace

Internetová senzace s desítkami milionů zhlédnutí – Alexandr Misko, názorně předvádí, že však není nutné se omezovat pouze na klasické smyčce a zajímavé zvuky jde dostat z kytary například jídelními hůlkami (samozřejmě obligátní kalafuna nechybí ani tady). Akustická kytara má totiž pro tuto techniku jednu nespornou výhodu, protože můžeme doličný předmět kolmo ke strunám zasunovat do ozvučného otvoru, sice pouze krátkými smyky, ale v daleko přirozenější poloze než u kytary elektrické.

Další nadšený propagátor podivností a imitování různých zvuků na kytaru, Davidlap s desítkami miliónů views na youtube, zase nejvíc využívá obyčejnou tužku. Nemusíme však chodit daleko, protože i u nás kreativita klokotá nespoutaně a například andělský folkař Honza Žamboch dokáže v tomto duchu rozeznít kytaru skleněným teploměrem! Samozřejmě jsem to zkoušel taky, ale nějak mi to nefungovalo, a tak jsem jako doktor dál trpělivě lékařsky experimentoval, až jsem skončil u plastové zkumavky na ranní moč. Další obskurní pomůcka v mém arzenálu je dlouhý kartáč, který vytváří dojem bližší smyčcovým nástrojům než klasické drnkací kytaře, jak ostatně předvádím v mém příspěvku do Plini contestu.

Nejčerstvější novinkou na poli guitar bowingu je kytarový smyčec s vtipným jménem Pickaso. Skvělý a technologicky dotažený nápad, který jsem si okamžitě objednal, protože tento minismyčec přizpůsobený potřebám kytaristů je podle mě momentálně nejlepší gadget v této oblasti. Pomocí pickasa a dalších jsem přispěl jsem do Davidlap cello trick výzvy, takže si můžete různé techniky poslechnout v rámci jedné krátké skladbičky.

Hybridy

Touha spojit tyto dva odlišné světy přináší neustále své inovativní ovoce. Určitě nejpropracovanější a nejdotaženější instrument spojující v sobě kytaru a violu/cello, jehož vývoji a postupnému vylepšování a propagaci věnuje Jonathan Wilson už dlouhá léta, je toho krásným příkladem. Jeho GuitarViol už ozdobila soundtracky takových celosvětových trháků jako byl blockbuster 300 nebo seriál Hra o trůny. Také v tomto případě jde „pouze“ o rozvinutí myšlenky na základě historického nástroje zvaného Arpeggione, což bylo šestistrunné opražcované cello laděné jako kytara. Samozřejmě i violu da gamba můžeme považovat za další mezičlánek této velezajímavé vývojové větve. 

GuitarViol však není úplně levná záležitost, tak DIY nadšenec Jesse Bond připravil pro zájemce názorný dvacetidílný seriál včetně výkresů, jak si jednoduše vyrobit jeho Cellotar pomocí základního vybavení každé dílny z materiálu za méně než 100 dolarů. Používá při tom kromě recyklace celou řadu vtipných inovací jako je hmatník z plastové odpadní trubky nebo pražce z kabelových stahovacích pásků, abyste se mohli vyhnout příliš specializovaným houslařským nebo kytarářským technologiím.

Bazmeky

Při kreativních explozích samozřejmě občas něco nepadne na úrodnou půdu, navzdory marketingovým snahám tvůrců jejich cimrmanovské vynálezy příliš nefungují. Za všechny můžu jmenovat např. podivnost Piranha bow, kartáčovitě pružinkovité trsátko Jellifish, které sice někdy používám, ale rozhodně jsem se díky němu nepřiblížil k cellovému zvuku, jak se snažily tvrdit dobové reklamy, anebo již dříve zmiňovaný až příliš překomplikovaný Gizmotron. 

Závěrečný tuš

Nebojte se tedy popustit uzdu své fantazii jako například David Kollar, jež se možná i díky svému kytarovému minismyčci (?) dostal na desku slovutného artrock gurua Stevena Wilsona. Anebo jako eso avantgardní kytary Fred Frith, který využívá bohatou škálu naprosto netradičních technik, kdy kromě ebow a smyčce používá např. i hrubý provázek pod strunami, jehož potahováním dělá podobné (pa)zvuky. Tomuto totálně nespoutanému umění se zažitým názvem prepared guitar se budeme věnovat někdy příště, protože neortodoxní přístup ke kytaře nemá žádné limity a zaslouží si také trochu pozornosti.