Rukověť elektroakustického kytaristy, 4. díl: kombinace

To kouzelné slovíčko zmíněné posledně – multisource neboli vícezdroj – je totiž kombinace různých snímaní a vědomá rezignace na (marný) boj s nevýhodami konkrétních typů, protože jediný opravdu dokonalý snímač neexistuje (alespoň já jsem na něj po čtvrtstoletí horlivého pátrání nenarazil). Naopak v promyšlené spolupráci rozdílných metod a přístupů lze dosáhnout mnohem lepšího výsledku, podobně jako v jiných oblastech, kde vítězí dobře složené týmy nad jednotlivci.

Začal jsem jako většina průzkumníků samozřejmě hledáním „dokonalého“ piezo (UST) snímače. Vyzkoušel jsem jich spoustu, než jsem pochopil, že od určité úrovně (orientačně okolo 1000 Kč) to nemá cenu vlastně řešit, protože zvukové posuny (nezávisle na použitém materiálu) už jsou malé a navíc pořád zůstává zmiňovaný piezo quack. Tady např. jsem si nahrál ukázky různých snímačů (levný Artec, klasika Shadow, B-Band ze speciálního materiálu) ve stejné kytaře. Rozdíly můžete posoudit sami...

Deskové (SBT) snímače mě jako samostatný zdroj zvuku příliš nepřesvědčily, dokonce jsem prodal jednu jinak výbornou kytaru se sofistikovaným SBT systémem, protože se mi s tím zvukem na pódiu nepracovalo uspokojivě a také se dobře nepojil s mými dalšími efekty. Teď mám novou kytaru s UST a SBT a funguje výborně. Což je také jedna z těch nejčastějších kombinací s klasickým představitelem firmou B-Band A2.2 (pouze u nich používali zkratky UST + AST).

Další variantou je spojení UST a magnetického snímače, např. systém Shadow E-Sonic2 nebo Doubleplay s kobylkovým nanoflexem a téměř neviditelným nanomagem lepeným na hranu hmatníku, standardně používaným např. u kytar Epiphone.

O doplnění snímače mikrofonkem už jsme se také otřeli dříve, a přestože na pódiu bych to úplně nedoporučoval (mám čtyři kytary vybavené snímači Fishman Presys/Classic 4T blend a mikrofonek kvůli zpětné vazbě vypínám), tak například na domácí nahrávání naopak může tento systém posloužit velice dobře. „Kvakajícímu“ piezu dodá takový příjemnější „mikrofonní smrad“ (jak tomu interně říkáme s kolegy). Akorát je nutné to s tím přimícháním mikrofonu nepřehánět, protože se zvuk lehce může stát až (o)sudově krabicovitý. Ten žádaný mikrofonní přídavek jde sofistikovaně dodat i bez vlastního mikrofonu a je to na live velmi výhodná možnost, ale žádá si to trochu obsáhlejší teoretickou přípravu, takže se mu budu později věnovat ve zvláštním dílu s názvem „Impulsivní reakce“ (IR).

Samozřejmě není úplně nutné mít osm snímačů, jako mají ve svých Yamaha speciálech oslniví Rodrigo y Gabriela. Jejich příběh je ale poučný, protože ozvučení začali řešit až v situaci, kdy se z původních hospod a klubíků posunuli na větší pódia s víc než tisícovkou diváků a najednou měli problém, že jejich stylotvorné perkusivní ozdoby nejsou dobře slyšet, takže po mnoha pokusech se jim jako nejlepší vykrystalizovala kombinace klasického UST a sedmi! SBT vhodně rozmístěnými nejen na přední, ale i zadní desce kytary. Kvůli nylonovým strunám nemohli využít snímače magnetické – a součástí tohoto systému je i malý „computer“, který jednotlivé signály míchá do 2-3 separátních výstupů tak, aby šly zesilovat nebo efektovat odděleně. Což vytváří oslí můstek k dalšímu bodu programu s krycím názvem Preampy, kterému se budeme věnovat hned v dalším díle. Dovolím si také citovat Gabrielino varováním před slepou uličkou: „Upřímně miluji velmi přirozený akustický zvuk, ale pro pěti až desetitisícové publikum ho prostě nemůžeme mít. Nejde použít mikrofony, zapomeňte na to.“

A jak tedy snímače vhodně kombinovat? Za mě určitě začít se solidním UST piezo a doplnit ho něčím dle osobního vkusu. Ten se utváří také podle konkrétního stylu hraní (fingerpicking, perkuse, flatpicking atd), velikosti koncertních prostorů a také případných doprovodných muzikantů. S hodně perkusivními technikami bych přihodil SBT, s hlasitým bubeníkem magnet, pro decentní hraní v malých prostorách klidně MIC. Univerzálně fungující metoda pro všechny případy jednoduše není, pouze doporučení a nasměrování, a svoji akucestu si pak každý musí prošlapat už sám.

Ale jednu obecnější radu pro ty, kdo se tím nechtějí moc zabývat, bych přece jenom měl. Shodou okolností pár dní po zveřejnění minulého dílu, kde jsem už v předstihu vychvaloval kombinovaný L.R. Baggs Anthem (UST+MIC), jsem navštívil křest nového alba Žambochů oceněného Andělem. Jejich support měl skvělý živý zvuk akustiky, na čemž jsme se shodli s přítomnými kolegy muzikanty i zvukaři. Po koncertě jsme to pak s Vojtou Jindrou probírali do časných ranních hodin. Možná už tušíte, že to byl Anthem (navíc doplněný ještě dalším mikrofonem). Protože tohle vystoupení bylo intimní keltské duo, tak šlo použít takto smíchané tři zdroje zvuku. Vojta mi vykládal, že předtím zkoušel skoro všechno, ale skončil u Anthemu (stejně jako skoro všichni akustičtí profíci, které zná) – a má ho namontovaný rovnou ve třech kytarách. Pouze když hraje na velkém pódiu nebo s hlasitým bubeníkem tak si bere kytaru s menším tělem místo dreadnoughta, protože objemná kytara za takových podmínek chytne zpětnou vazbu i tak.

Pro moderní akustické virtuózy (jako Mike Dawes, Alexandr Misko nebo Petteri Sariola) je totiž míchání více (nebo dokonce mnoha) snímačů už naprostou samozřejmostí. Používají například různé mini mixpulty v pedalboardu, aby mohli nezávisle ovládat hlasitosti jednotlivých snímačů, případě je i různě efektovat. Na tyto trendy postupně reagují i výrobci snímačů a například v současnosti snad nejrespektovanější snímací systém Cole Clark PG3 sofistikovaně kombinuje tři snímače dohromady (UST s ořezanými výškami, SBT pro dřevěné středy a mikrofon s ořezanými basy) tak, aby vynikly jejich přednosti a zároveň byly potlačeny nevýhody.

Zkoušejte, hledejte, přemýšlejte o sobě, svém stylu, co chcete sdělit a předat publiku… a ať tu akustickou slávu ustojíte.