Zásadní události na české hudební scéně v roce 2019

Jaký byl rok 2019 na české hudební scéně optikou redaktorů Frontmana? Ať se neohlížíme jen po průšvizích nebo úmrtích (na poslední cestu Karla Gotta vyprovodilo na padesát tisíc lidí), zde je pár zásadních věcí, které jsme z loňského roku vypíchnuli v kontextu jednoznačně pozitivním. Přidáte se?

1. Udržení optimismu na české mainstreamové scéně (Zdeněk Neusar)

Téma úzkosti a deprese do hudebního mainstreamu donedávna nepatřilo, smutek byl vázaný jen na zlomená srdce. Ve světovém popu ale s nástupem nových jmen jako Billie Eilish loni udeřilo naplno. Na této „vlně“ se podle publicisty Karla Veselého podepisuje také to, že hudba už není v područí nahrávacích společností a hudebníci si mohou vydávat co chtějí bez výraznějších zásahů. Čeká něco podobného v roce 2020 i českou scénu, kde deprese zatím (kromě několika výstřelků na nezávislé scéně) nepropukla? Je náš pop vůči takovým svodům imunní, protože mu smutek, jak míní Tomáš Klus, nesluší? „U nás pop reaguje na společenskou náladu nebo změny o dost pomaleji... Pořád tady panuje představa, že hudba je hlavně zábava, úniková droga a napojení hudebníků na společenská či subkulturní témata je obvykle vymazáno,“ říká Veselý, který letos v létě o smutku ve světovém popu plánuje vydat knihu Všechny kočky jsou šedé.

2. Česko-slovenský fokus na festivalu Eurosonic Noorderslag 2019 (Anna Mašátová)

Spolupráce ředitele proexportní kanceláře SoundCzech Mártona Náraye a ředitele slovenského festivalu Pohoda Michala Kaščáka přinesla své plody: respektovaný Eurosonic Noordeslag 2019 byl zaměřený na obě země naší bývalé federace. Dvacítka vybraných hudebních projektů se v lednu 2019 prezentovala před mezinárodními hudebními profesionály a cca 50 tisíci diváky v nizozemském Groningenu.

3. Nové festivaly zaměřené na experimentální elektroniku (Aid Kid)

Po bok Lunchmeat festivalu (který letos oslavil 10 let) se odvážnou a progresivní dramaturgií zaměřenou na experimentální elektroniku zařadily hned dvě akce – STORY v Opavě a A Day of Sound v Kutné Hoře. Za STORY stojí kameramanský festival Ostrava Kamera Oko a krásně ukazuje, jak také může vypadat offprogram. V opavském kostele sv. Václava vystoupili umělci z labelů, jako je Planet Mu, Bala Club nebo Hyperdub. V kutnohorském GASKu se letos konal první A Day of Sound, pozvání dramaturga Pavla Klusáka přijali sound artista Scanner a producent Roly Porter. Důležitým aspektem obou jednodenních festivalů je jejich umístění v regionech mimo největší města – pořádat akci bez headlinerů a známých jmen je náročné i v Praze, natož v Opavě a Kutné Hoře. Moc se těším na pokračování obou akcí roce 2020 a doporučuju je každému, kdo má zájem o intenzivní audiovizuální zážitek a nebojí se občas na koncert přijít tzv. naslepo.

4. Kacířův kancionál (Antonín Kocábek)

Kacířův kancionál je multimediální projekt inspirovaný hudebním undergroundem a současně vůbec první hudební umělecká publikace s paralelním obsahem v rozšířené realitě. Na první pohled se jedná o impozantní, do nejmenšího detailu propracovanou knihu obsahující písňové texty kapely Insania od jejího vzniku před více než třiceti lety až po zatím poslední album. Na ty ale dále navazují dialogy osobností zvučných jmen od antických i moderních filozofů a duchovních revolucionářů přes mediální i hudební ikony, vrahy a jiné nechvalně známé dobové figury, nevyjímaje ani tragikomické existence české současnosti. Tištěnou podobu knihy dále provází virtuální obsah, který lze zobrazit pomocí aplikace pro chytré telefony. Provokativní texty a kresby tak dotváří klipy, foto a video koláže, gify, mini komiksy a svérázné anekdoty, to vše ukryté ve 2 GB dat mobilní aplikace, která je zdarma ke stažení pro systémy iOS i Android. Kniha v závěru roku vyvolala blok přednášek Kacířství 4.0.

5. Nevěsty a deprese u rapperů (Jan Hamerský)

Kdyby loňský rok byl výbava nevěsty, nové jsou hudebnice Margo nebo Palma, či pop infiltrující herečky Ivana Korolová nebo Berenika Kohoutová, staré navrátivší se kapely Illegal Illusion nebo Gaia Mesiah a půjčené depresivní trendy ze zahraničí, se kterými až na rappery typu Yzomandias, Nik Tendo nebo Smack v našem postkomunistickém kontextu nikdo není moc ochotný důsledně zacházet (viz výše a viz tragický singl Adama Mišíka, o kterém se rozepíšu v samostatném textu). A konečně modrá, tedy bluesová nálada asi zavládla v týmu PSH, který s Hugo Toxxem podle mě zase prohrál a tentokrát o rovný 1000 (bodů).

6. Profesionalizace, hudba z obýváků a úspěch českých výrobců (Jan Sládek)

Trendy roku 2019 vidím tři: Zaprvé je to profesionalizace. Na všech úrovních se oddělují profíci od neprofíků. Rozdíl není ani v tolik v penězích, vzdělání a zkušenosti. Je v přístupu. Je to vidět na kapelách, klubech, festivalech, studiích. A že je z čeho dobrého vybírat. Druhým trendem je hudba z obýváků. Po povzbuzení mezinárodními úspěchy i u nás rostou pokusy o dobytí hitparád z obýváku domácími nahrávkami. Šance tady vidím malé, ale roste z toho generace, která už je schopná svoji hudbu ještě před vstupem do studia produkčně dotáhnout docela daleko. Dobrá učebnice produkčních a zvukových rozhodnutí. A třetí trend? Čeští výrobci. Jsem kytarista, takže první Guitar Con od Zasetykytary a Kytarová zbrojnice Maťo Mišíka jen ukazují to, co už se nějakou dobu ví. Že čeští výrobci umí nabídnout špičkové vybavení. Jen doufám, že odolají a nepustí se do cenové války s Čínou. Že si jejich okolí, zákazníci a oni sami budou vážit své práce. Protože vždycky to někdo udělá levněji.

Ať se ale pozastavím i u hudebních jmen, kde také zmíním tři body: Rebrand Mydy Rabycad na MYDY a vůbec celá dobře umělecky i PR vedená proměna kapely. Prostě to všechno ladí. Dále bych rád vyzdvihnul novinku I Feel Love od November 2nd. Krásně napsaný, pohromadě držící song s parádním zvukem. Těším se na celou desku. Podobně se těším na Vanua2. A nakonec Sofian Medjmedj. Líbí se mi, že je to založený na RnB, což je tak akorát tak správná míra exotiky v zemi slávy Kabát Revival 15 a smaženého sýra. A z druhé strany se tu krčí stovky *geniálních* nezávislých projektů, kde ale lidi neumějí hrát a nedá se to poslouchat ani na drogách. Provedení a hráčská úroveň super. Sólo Lukáše Chromka parádní a vtipný. Kdo chce ještě víc humoru a twistu, může si dát Tygrovanej sprej s neméně parádním sólem Ochepovského. Kdyby takhle vypadal pop dnešních lidí okolo dvaceti, tak by to posunulo českou scénu dál dobrým směrem.

7. O2 aréna je nový Palác Akropolis (Veronika Wildová)

Zkrátka stále více kapel už dnes neusiluje o vyprodání pražského Paláce Akropolis nebo Lucerna Music Baru, ale rovnou O2 arény, což by před několika lety bylo nemyslitelné. Čím to může být? Jsme bohatší? Rádi chodíme na halové koncerty? Je kapelní PR tak skvělé a sláva kapel tak veliká, že už jim menší kluby nestačí? Nebo O2 Aréna nabízí českým interpretům nižší pronájem?

Co zásadního na české scéně v roce 2019 ještě stojí za zmínku?

V redakce jsme se bavili také o dalších důležitých zářezech roku 2019, například vytvoření průvodce World Music Guide Czech Republic, který mapuje českou world music scénu, od klubů, festivalů, přes promotéry, labely, workshopy nebo hudební ocenění. A podobně Jazz Guide Czech Republic. V nominacích na hudební ceny Vinyla dále v kategorii Počin roku figuruje vydání alba Wabi Experience, aktivity klubu Punctum a ambiciózní eko-aktivistický projekt pražského audiovizuálního kolektivu BCAA s názvem No~one Is an Island. Skvělým zářezem Česka pak bezesporu byla i role šéfky Colours of Ostrava Zlaty Holušové – loni jedné ze sedmi loňských Samurajů Womexu. Jistě by se našla ale i řada dalších zásadních momentů uplynulého roku na české hudebné scéně. Jak to vidíte vy?