Co bude, až Elton nebude?

Zemřeli Neil Peart, Petar Introvič nebo Ivan Král. Ozzy trpí Parkinsonem. Stále více hudebních dinosaurů se dožívá věku, ve kterém se prostě dožívá, přitom to jsou stále oni, kdo podniká nejvíc výdělečná turné. Hudební průmysl, který mezitím stačil umrtvit kreativitu těch později narozených, se proto stále víc upíná k jediné další možnosti. Tedy udržet staré co nejdéle při životě.

Bratři! Naše činy v životě se odrazí ve věčnosti! (Gladiátor)

Abyste spatřili první interaktivní hologram, nemusíte jako Fry z Futuramy strávit tisíc let v mrazáku. Když už dnes umělá inteligence doporučuje hudbu i podle toho, jak se zrovna vyspíte, a za Dvořáka dopisuje partitury, proč by nezpracovala také nevypočitatelné chování hvězdy? Nemá smysl si klást malé cíle. Vždyť jeden z prvních, kdo se zajímá o svůj digitální život po životě, je sir Elton John.

„Rocketman“ přitom neudělal nic jiného, než že dál rozvíjí spolupráci s Spinifex Group, která pro jeho předloňské rozlučkové turné programovala triky. Hodil totiž ještě laso startupu Rival Theory, který vedle virtuální reality vyvíjí také umělou inteligenci. Kýženými výstupy tohoto třístranného partnerství by měl být interaktivní hologram, který jeho předloze umožní odpočívat, i nová hudba, kterou by mistr skládal, aniž by musel sáhnout na klávesy.

Vývojáři ale předtím musejí překonat několik zásadních překážek. Například umělá inteligence s přiznaným statutem autora (AIVA), která zmíněnou Dvořákovu skladbu dodělala, je i podle autorů pořád jen „prudce inteligentní lopata“. Nasála třicet tisíc skladeb od skladatelů napříč dějinami, 115 těžkých kusů od Dvořáka zpracovávala asi měsíc, a přesto zvládla pouze „obohacený notový záznam“ o třech větách. Dynamiku a tempo přitom kompozice „Z budoucího světa“ získala až zásluhou klavíristy Ivo Kahánka.

Hudba Eltona Johna sice je daleko předvídatelnější jako Dvořákova, ale i pro ni je zásadní lidský rozměr. Skladatelské myšlení se vyvíjí a také vnímá spoustu vyloženě nehudebních podnětů.

A co Eltonův hologram? Jak starý by asi tak měl být? A jak by se vyjímal v kapele, která zubu času odolává asi jako každý běžný smrtelník? Takové otázky si letos v lednu na stránkách Timesů kladl Mark Binelli, a to šlo jen o nadcházející výroční turné Ronnieho Jamese Dia (1942-2010).

Když se však přes toto všechno přeneseme, představte si, jaké netušené obzory by se hudebnímu průmyslu otevřely. Je libo Pink Floyd se Sydem Barrettem, Van Halen se Sammym Hagarem nebo Prodigy s Chuckem Berrym a Tupacem Shakurem sponzorované Coca-Colou? Spíš než dotovat tyto technologicky pokročilé revivaly by stálo za úvahu podpořit hudebníky, kteří (teoreticky) mají ještě většinu života před sebou. Jestli kdy nadčasovou kvalitu vytvoří, sice není vůbec jisté, ale určitě bych je o tu možnost nepřipravoval předem, ačkoliv…