Zásadní události na české hudební scéně v roce 2018

Jaký byl rok 2018 na české hudební scéně optikou redaktorů Frontmana? Ať se neohlížíme jen po průšvizích, zde je pár věcí, které jsme z roku 2018 vypíchnuli k zamyšlení. A také pár těch, na které budeme pamatovat hlavně v dobrém. Každý z redaktorů, který se této ankety zúčastnil, tohle vzpomínání pojmul po svém. Přidáte se?

1. Stoupající zájem o nezávislou scénu, našich 5 let s Kumštem (Zdeněk Neusar)

Mám radost, že u nás v roce 2018 opět stoupla poptávka po nezávislé scéně. Zatím to ve svém důsledku ještě nemá takový společenský dopad jako na Slovensku, ovšem už jen fakt, že se podruhé za sebou vyprodal festival Beseda u Bigbítu, je pro mě zpráva. Na koncertech mě sejmula syrovost Povodí Ohře a nadchly mě také hrátky kapely Květy, která se pod hlavičkou YM vydala na území country a elektropopu. Minulý rok byl rovněž plodný na kvalitní nahrávky. Mám-li vypíchnout jednu desku, pak určitě společné album Floexe a britského producenta Toma Hodge. Pro mě speciálně je ale klíčovou hudební událostí loňského roku oslava 5 let Frontmana. Ne náhodou na místě premiérově zahráli pánové z recesistického pořadu Kumšt, kapela #pocit a Duo Modřanka. Právě takovou nadsázku česká hudební scéna potřebuje jako sůl. Je k popukání, když se muzikanti berou příliš vážně.

2. Malá touha mladých kapel po koncertech, Colours a příkopy (Antonín Kocábek)

Zaujalo mě, že Agrofert ukončil spolupráci s Colours, a to přesto, že k iniciativě Tomáše Kluse se přidalo jen zanedbatelné množství muzikantů. Zaujalo mě, kolik lidí nadávalo na kuplety Jaroslava Hutky (které si zjevně dopředu nekladly žádné umělecké záměry), ale zároveň nikdo nedokázal lépe než ony (což by fakt asi nemělo být tak těžké) reagovat na zoufalou politickou situaci. Taky mě zaujalo, jak málo věcných a střízlivých reakcí jsem si přečetl na album Lucie, které jako by vzbuzovalo jen hejty nebo superlativní chválu, nic mezi tím, a jak zastánci Keychange nebyli prakticky schopni jakkoli argumentovat umělkyním, kterým se ta aktivita nelíbila. A zaujalo mě rovněž to, jak opět narostl příkop mezi komerční a nekomerční hudební scénou a jak malou mají mladé kapely potřebu koncertovat. Mé desky roku (zahraniční, slovenské a české) najdete tady.

3. Nadechnutí, Lucie, Mydy Rabycad i jízda Hentai Corporation (Martin Hošna)

Nečekaně pro mě zapadla nová deska Čechomoru, kterou pánové natočili společně s dechovkou Kumpáni. Přitom Nadechnutí má moderní zvuk, šlape slušným tempem od začátku do konce, aranžmá dechové i rockové sekce je na vysoké úrovni a celkový dojem snad jen kazí poslední reklamkový „bonus track“ Tady jsme doma. Ani nová deska EvoLucie ostudu nedělá, chytře navazuje na minulost a myslím, že Lucie ještě neřekla poslední slovo – byť trochu více punkové nerozvážnosti by mě bavilo ještě víc. A z těch mladších? Mydy Rabycad mají našlápnuto stát se prvoligovou jedničkou, Lenny se ve svém popu cítí jako sama doma, slušnou debutovou desku vydali I Love You Honey Bunny. No a rozhodně doufám, že zběsilá jízda Hentai Corporation neskončí další tragédií někde v Dačicích.

4. Maringotka a návrat nadšení pro festivaly (Jaroslav Sýkora)

Podstatnou, ale do jisté míry vyšumělou událostí, bylo vydání EvoLucie, která sice dodržela očekávanou kvalitu, ale nejde na ní pozorovat příliš vývoje po letech – což je dobře i špatně. Očekávání dostála, ale nenadchla. Osobně mě pak velmi potěšili Wohnouti deskou Miss maringotka se skvělým syrovým soundem a vtipnými i trefnými texty. Navzdory opakujícím se motivům se jedná o povedené dílo. A taky to byl Hradecký slunovrat 2018, který mi vrátil nadšení pro festivaly snad vším. Jediným negativem byla poněkud chladná druhá noc.

5. Studiové návraty a osvícené promotérské aktivity (Honza Hrbek)

Těší mě studiové návraty minus123minut a Gaia Mesiah. Obě party nahrály desky, které sice vyjdou až (nebo nejdřív) letos, ale je to stejně štěstí. Mám radost, že k nám agentury tahají zahraniční interprety (rád bych za jejich snahu jmenoval D Smack U), kteří třeba nenaplní Forum Karlín (i když na západě třeba podobné sály plní), jako Walking Papers (po poloprázdném LMB před lety hráli na podzim v plném Café V lese) nebo Kimbru, která tedy přijede až letos v březnu. Tak jsou vlastně moje nejpodstatnější události na české hudební scéně teprve před námi. Stejně jsem ale rád, že se loni odehrály ty přípravy. Je pořád na co se těšit.

6. Příběh Jana Nováka (Jan Hamerský)

Zejména nad Tatrou se blýskalo a Slováci ožili, ale také v českém Brčálníku se děly podivuhodné věci. Za nejlepší považuju A Portrait of John Doe od Floexe a Toma Hodge. Mezi populární a vážnou hudbou stojí přesně uprostřed a vypráví příběh někoho, kdo se mezi polarizovanými názorovými bublinami úplně ztratil. „Obyčejný člověk“, který si dokáže užít i zdánlivě běžné věci. A naopak za nejhorší optimalizaci Českého rozhlasu, kde se na základě zástupných důvodů i schopným ředitelům neprodlužují pracovní smlouvy.

7. Lo-fi život a špatná doba pro gentlemany (Leon)

Loni mě z české scény nejvíc zaujala alba: Jiří Šimek – Electric Madness, The Atavists – Lo-Fi Life a Monkey Business – Bad Time For Gentlemen.

8. Návrat Zemětřesení (Stanley)

Za mě je největší událostí zcela určitě vzpomínkové turné projektu Zemětřesení. Měl jsem tu čest vidět dva koncerty z tohoto turné a bylo to nezapomenutelné. Pánové do toho dali všechno, byla to skutečná esence muzikantství a radosti z hraní. Doufejme, že se podaří dotáhnout ke zdárnému konci i studiové pokračování tohoto projektu.

9. Špicberky a velkoryse pojatá výstava Tata Bojs (Matěj Kolář)

Ač to zní možná trochu paradoxně, velmi mě zaujaly víceméně nehudební počiny dvou českých kapel. Tata Bojs se rozhodli oslavit své třicáté narozeniny nejen koncerty, ale taky velkoryse pojatou výstavou v pražském DOXu. Bigbítová legenda Už jsme doma pak po dlouhém čekání vydala album Kry. Křtící koncertní šňůra proběhla na vysněném místě frontmana Wanka – na dalekých Špicberkách, což zajisté potěšilo nejen jeho samotného, ale také srdéčko každého skrytého dobrodruha. Za mě se v obou dvou případech jednalo o velmi vydařené vystoupení z hudební škatulky a vítané rozvinutí konceptu.

10. Skvosty ve studiích, (ne)zívák i velké hudebnice pohromadě (Jan Sládek)

Rok 2018 jsem docela dost trávil natáčením ve studiích. Mám velkou radost, že jsem tak mohl slyšet, co všechno se točí. Je hodně dobrého materiálu, to je radost. Další věc ale je, zda a jak si to všechno najde cestu k lidem. Z konkrétních věcí zmíním tři. Zaprvé záznam živáku Mydy Rabycad na Colours. Občas jsou živáky tak trochu zíváky, tohle není ten případ. Přeju jim, ať letos ten Karlín vyprodají. Mají nápady, dřou a ještě je to baví. Dobře jim tak. Nadchlo mě také spojení Načevy, Bittové a Dusilové. Krásná rovnováha, nápad a provedení. To byl koncert, kde jsem měl šanci zažít podstatu hudby. Málo takových. A nakonec album ZE.MĚ Báry Polákové. Produkčně skvělé. Co na české hudební scéně v roce 2018 nejvíc zaujalo vás? Podělte se s námi.